Recenze: Druhá série Cobra Kai (2019) – Originální a příběhově vymazlený nášup toho, co potěšilo již napoprvé

Minulý rok nás tvůrci překvapili novým seriálem Cobra Kai, který navazoval na původního Karate Kida z 80. let. Kritiky i diváky potěšil jak návrat starých známých, tak i nápadité a vtipné zpracování. O uvedení první série všichni napjatě očekávali pokračování, které dorazilo v plné parádě.

Okamžité vtáhnutí do děje, které ohromí a nepustí

Příběh navazuje bezprostředně na konec první řady. Johnny Lawrence (William Zabka) se setkává se svým starým mistrem Johnem Kreesem (Martin Kove), kterého považoval za mrtvého. Místo hloubavého rozhovoru proběhne souboj a člověk se vzrušeně zavrtí v sedadle, protože je jasné, že seriál bude zase plný karate, očekávaných setkání i vyhrocených momentů.

Cobra Kai si dále drží povedený způsob vyprávění, kdy se divák sám rozhoduje, která strana je mu sympatičtější. Příběh je totiž vyprávěn neutrálním tónem z pohledu Johnnyho Lawrence a jeho školy karate Cobra Kai, na druhé straně pak stojí Daniel LaRusso (Ralph Macchio) a nově založená škola Miyagi Do karate.

Každý z nich má své zájmy, svou minulost i své důvody, proč dělají to, co dělají a jednoznačný záporák, nebo klaďas není ani jeden z nich. Jsou to prostě obyčejní lidé, kteří se nemají zrovna v lásce. Středobodem příběhu tak je jejich letitý spor, který začal již před více než třemi dekádami a nyní začíná ovlivňovat i jejich okolí.

Ve výsledku tak dostáváme kvalitní drama s výborně natočenými bojovými scénami, peprnými dialogy, rodinnými rozepřemi a překvapivými zvraty. Cobra Kai v sobě navíc ukrývá i jistý odraz skutečnosti, jelikož znázorňuje, jak snadno mohou být lidé ovlivnitelní.

Já jsem si při sledování vzpomněl na film Náš vůdce (známe také jako Vlna), který je inspirován skutečným sociálním experimentem a ukazuje, jak jsou lidé snadno zmanipulovatelní.

Něčeho podobného můžeme být svědky i v Cobra Kai. Zatímco ústřední dvojice učitelů (Johnny a Daniel) zůstávají relativně stabilní, Miguel, Hawk a ostatní mladí učňové jsou velmi zranitelní a postupně se mění k nepoznání. Vývoj postav působí uvěřitelně a přirozeně, což je fajn.

Vážnější nádech, který seriálu sluší

První série se nesla v odlehčeném duchu, vtípky a dobře mířenými narážkámi se nešetřilo a fanoušci se nebáli dávat vysoká hodnocení. Druhá řada se svou atmosférou lehce liší. Žádný strach, pořád je to zábavné. Legrace, nadsazeného sarkasmu a ironie mezi hlavními protagonisty si užijete do sytosti, ale přece jen se pokračování Cobra Kai vydalo na trochu vážnější i temnější cestu.

Přibývá pár nových postav, které mají různou úlohu, některé baví (Stingray), jiné do seriálu přináší čirou zlobu a tajemno (Tory), díky čemuž se seriál dostává do rovnováhy, kdy je chvílemi hravý a chvílemi vážný. Příběh samotný uhání vpřed, více se rozebírají osobní vztahy a na povrch vyvěrají staré křivdy, které mohou být fatální i pro ty, kteří se jich přímo neúčastnili.

Soundtrack z 80. let, který nezklame

Kromě flashbacků z původního filmu dostáváme i notnou dávku skvělé hudby. I to je jedna z věcí, která po skončení jedné epizody donutí okamžitě spustit další. Tomu pomáhá i délka jednotlivých epizod, které se pohybují kolem 30 minut. Člověk Divák si tak moc rád pustí tři nebo čtyři díly v řadě.

Budování silného základu pro grandiózní finále

Od prvního dílu je zřejmé, že nás čeká něco velkého. Schyluje se totiž nejen k osobnímu střetu jednotlivců, ale i celých skupin. Vyvrcholení druhé série je pak opravdu velkolepé, fascinují a silné a já bych se nebál říci, že až osudové.

Někteří hrdinové si konečně uvědomí, co je v životě nejdůležitější, jiní propadnou touze po moci a tento střet obojího je opravdu mocný a nápaditý. Poslední díl otevírá hned několik dalších dějových linek. Tvůrci si moc nelámali hlavu s ukončením příběhu, naopak, všem dávají jasně najevo, že všechno teprve začíná a že: „Cobra Kai never dies!“