Jedním z velkých lákadel komiksů je existence více verzí toho samého hrdiny, s různou povahou, minulostí, metodami a podobně. Ačkoliv adaptací postav Marvelu i DC existuje obrovské množství, žádný celovečerní film se doposud pořádně nezaměřoval na tento aspekt komiksů. Film Spider-Man: Paralelní světy to konečně mění.

Existuje mnoho způsobů, jakými mohou filmy o superhrdinech selhat. Tou nejčastější je zcela naivní a předvídatelná dějová struktura, kterou by dokázalo dopředu odhadnout osmileté dítě. Další katastrofou je, když si režisér myslí, že tvoří velké umělecké dílo a snaží se svému kusu vnutit hluboké morální či filozofické poselství, na které ale prostě nemá. A samozřejmě, hřebíčkem do rakve bývají herecké výkony, respektive jejich absence.

Paralelní světy se tomu všemu zdařile vyhýbají a uchovávají si vlastní identitu filmu, který se tak úplně nepodobá ničemu, co měl kdy divák možnost spatřit, což je samo o sobě dobrý základ pro skvělé dílo. Tajnou přísadou jeho úspěšné receptury je, že absolutně nebere sám sebe vážně, ví, že jeho jediným cílem je bavit, a nestydí se za to.

Zábava se však nesestává jen ze situačního humoru, kterým už musí být divák Marvelu přejeden k prasknutí. Jistě, objevuje se (a je nejslabším článkem Paralelních světů a mou největší výhradou vůči nim), ale není hlavním nosníkem. Spíše než na laciné vtípky vsadili režiséři na kvalitní práci se zlomy v ději a dobře vystavěné postavy. A světe, div se, ono to funguje.

Postavy v Paralelních světech si vůbec zaslouží vynášení do nebe, protože ačkoliv se toho o polovině z nich zas až tolik nedozvíme, plní v příběhu svou roli a i přes svou šílenost se jim nějak daří působit přirozeně. Významnou roli v tom hraje svérázný způsob expozice: film moc dobře ví, že kdyby měl do detailů popsat životní příběh různých verzí Spider-Mana, co se nedopatřením ocitnou v dimenzi hlavního hrdiny, strávil by tím příliš mnoho času a byl by nudný. A tak se o to ani nepokouší. Namísto toho každá postava na chvilku prolomí čtvrtou stěnu, řekne divákům, co je vlastně zač, a jede se dál. Kdyby se snímek snažil působit vážně, chytal bych se za hlavu, ale jak již bylo řečeno, tuhle potřebu opravdu nemá. A opět, funguje to.

Pokud je příběh z narativního hlediska uchopen skvěle, po audiovizuální stránce je naprosto výjimečný. Marvelovky jsou pochopitelně známy jako veliké spektákly, ale přiznejme si to, příliš realistický obraz někdy nabourává uvěřitelnost filmu. Paralelní světy se naštěstí neberou vážně ani graficky. Animace je nádherná a plynulá, jen velmi zřídka maličko rozostřená či sekavá, a umožňuje snímku bezostyšně divákovi ukazovat věci, jimž by se v hraném zpracování nepochybně vysmál.

Výsledkem je komiks na stříbrném plátně, který je své inspiraci zároveň věrný a zároveň od ní odbíhá, a navíc svým způsobem vypadá jako ona – textové citoslovce zabudované do obrazu jsou běžné, celkové grafické zpracování navíc z komiksu nepokrytě ve všech směrech vychází.

Pomyslná číše žánru superhrdinů byla během posledního desetiletí zaplněna až po okraj a nyní již začíná notně přetékat. Je příjemné vidět, že navzdory tomu je hravá inovace stále možná a že ne každý film tohoto druhu musí být natolik nerozlišitelný od ostatních, že na něj člověk okamžitě po odchodu z kina zapomene.

Film: Spider-Man: Paralelní světy (Spider-Man: Into the Spiderverse)

Superhrdinský/akční/sci-fi/komedie/rodinný
Režie: Bob Persichetti, Peter Ramsey, Rodney Rothman
Produkce: Phil Lord, Christopher Miller, Avid Arad, Amy Pascal, Christina Steinberg
Scénář: Phil Lord
Hudba: Daniel Pemberton
Hrají: Shameik Moore, Jake Johnson, Nicolas Cage, Hailee Steinfeld, Mahershala Ali, Liev Schreiber, John Mulaney, Kimiko Glenn, Lily Tomlin, Lauren Vélez, Brian Tyree Henry
Předloha: Stan Lee, Steve Ditko
www.falcon.cz

PŘEHLED RECENZE
Příběh
8
Vizuální zpracování
10
Hudba
9