Tátova volha je emotivní i komediální jízda krásným Českem

Když v Americe vezmou dvě ženské auto a vydají se na cestu, stane se z toho zběsilé dobrodružství a symbol nespoutané svobody. Pustíme-li za volant české dámy, dostaneme sice menší divočinu, ale zato si to užijeme tak nějak po našem. Film Tátova volha režiséra Jiřího Vejdělka staví na třech klíčových pilířích: postupném odhalování zamotaného rodinného příběhu, lehkém humoru a nádherných záběrech z české přírody. Funguje tato kombinace celou hodinu a půl?

Upřímně řečeno jsem už dlouho nehýřil nadšením z nějakého českého komediálního filmu. Myslím si, že tvůrci často příliš tlačí na pilu, pointy vtipů diváci očekávají dávno před jejich vyslovením a většinou ani neobsahují žádnou zajímavější myšlenku. Když jsem uviděl trailer na nový snímek Tátova volha, zaujal mě jeho jednoduchý námět.

Matka (Eliška Balzerová) s dcerou (Tatiana Vilhelmová) se vydávají po bývalých milenkách zesnulého manžela, respektive otce, s cílem odhalit staré rodinné tajemství. A i přesto, že se obě nacházejí v těžkém životním období, dokážou se s ním poprat s příjemnou dávkou humoru a nadsázky. Dle mého názoru v Tátově volze tento námět uchopili velmi dobře. Celá hodina a půl mi rychle utekla a musím říct, že jsem měl po dlouhé době pocit, že český film může nabídnout příjemnou zábavu.

Co ale film posunuje ještě o krok vpřed, jsou krásné záběry českého venkova. Kolikrát během jeho sledování dostane člověk chuť vzít jakékoliv auto, vyrazit do našich luhů a hájů a řídit se heslem „i cesta může být cíl“. A inspirací nabízí Tátova volha mnoho. Stačí si počkat na závěrečné titulky a můžete začít plánovat další výlet.

Záběry na majestátní českou krajinu ale nejsou jediným vizuálním plusem filmu. Velmi dobře působily i detaily, které kamera často zachytávala. Zkrátka opravdu je celých 90 minut na co se koukat a co obdivovat. Po této stránce za mě patří tvůrcům velký palec nahoru.

Film se nesnaží nabídnout divákovi gejzír zábavy a dobře ví, kdy má zvážnět. V životě každého z nás dříve nebo později dojde na rozhodující chvíle, které musíme zvládnout. V tomto snímku se po většinu času dobře bavíte. Chvílemi ale přemýšlíte o tom, že jste opravdu rádi za všechny blízké a doufáte, že jim zdraví ještě dlouho vydrží.

Rozhodně ve vás film nerozdmýchá žádnou emocionální explozi, nicméně celou jízdu i životní strasti s oběma ženami rádi prožijete a i přes všechny své chyby vám budou sympatické. A nejen ony. Ve filmu figurují známá herecká esa a každá postava má v sobě cosi originálního, co do příběhu lehce zapadá.

Tátova volha určitě stojí za zhlédnutí, třeba v kině Lucerna, kde ji promítají v příjemném Malém sále. Nicméně to, co odlišuje dobrý film od skvělého, je chuť diváka si jej pustit ještě jednou. A zde mám takové malé dilema. Nejsem si 100% jist, zda potřebuji tento snímek znovu vidět, a to i přesto, že jsem se pobavil. Netuším totiž, při jakém rozpoložení jej zvolit. Rozhodně si ho nevyberu, pokud se budu chtít smát, ale zároveň ani v případě, že dostanu náladu na srdceryvný doják.

To je ale problém, který mám u mnoha současných českých filmů. Jako by režiséři chtěli ukázat, že patří mezi mistry v každém žánru, a ve výsledku splácají všechno do jednoho nesoudržného blobu. Nicméně musím uznat, že zde mi to tolik nevadilo a nepůsobilo to na mě tak násilně jako jinde. Myslím si, že Tátova volha patří mezi nejlepší české filmy z poslední doby, které staví na humoru (záměrně se vyhýbám slovu komedie). Nicméně mezi legendy naší kinematografie se pravděpodobně nakonec nezařadí.