Film: Tom of Finland. Otevřená mysl nutností

Nepatříte-li mezi zastánce LGBT vztahů, bude vám Tom of Finland ve filmu připadat nechutně, místy až odporně. Možná se vám dokonce bude chtít z kina utéct. Pokud ale otevřete svou mysl a překonáte své emoce, možná nakonec budete u závěrečných titulků sedět několik desítek sekund poněkud zaraženě. Uvědomíte si totiž, že tenhle snímek má opravdu sílu.

Být heterosexuálním bílým mužem bez plnovousu může dnes vypadat jako rebelantství. Hlavně na filmových festivalech jako například Mezipatra si pak musíte chtě nechtě připadat poněkud nepatřičně. Na druhou stranu se tak možná o něco lépe vcítíte do hlavního hrdiny snímku Tom of Finland.

Protože v první polovině minulého století, a ještě navíc v prudérním, či možná přesněji pokryteckém, Finsku, byla situace radikálně jiná. Jak poznamená jedna z hlavních postav filmu: „Ty odlišné všichni mlátí. Dají mýdlo do ponožky a s tím tě ztlučou!“ K tomu poznamená suše Touko Laaksonen čili Tom of Finland: „Nenechává stopy…“ Moc dobře totiž ví, o čem je řeč.

Smířit se sám se sebou

Že je trochu jiný a že ho mnohem více než ženy přitahují muži, si začne Touko Laaksonen uvědomovat již jako poměrně mladý chlapec. Jenže se píší třicátá léta 20. století, začátek rusko-finské a následně druhé světové války je za dveřmi a homosexualita je ve společnosti absolutním tabu.

Je považována za nemoc a léčí se – poměrně drasticky – v ústavech pro choromyslné. Ač to možná zní paradoxně, přicházející válka je pro něj tak trochu vysvobozením. Pobyt v čistě mužském kolektivu, navíc během emočně vypjatých situací, docela dobře zamaskuje některé odlišnosti, které by jinak bily do očí.

Válka však skončí a Laaksonen se vrací jako hrdina. Brzy zjišťuje, že civilní svět kolem něho je o poznání nepřátelštější než na frontě a v armádě. Všímá si, že homosexualita nejenže existuje, ale nakonec není ani tak vzácná a zřídkavá, jak by se v téhle společnosti mohlo zdát. Jenže jak už to bývá, čeho se společnost bojí, s tím zachází velmi drsně.

O homosexuálech v poválečném Finsku to platí dvojnásob. Brutální zátahy policie protkané násilím, neustálé ústrky a agrese těch, kteří se v sobě ze všech sil snaží svou vlastní jinakost potlačit. Zkrátka fyzická bolest se stává denním chlebem.

Laaksonen je ale navíc talentovaný kreslíř, a tak své pocity začne ventilovat tím, co umí – kreslí obrázky. V době internetu vypadají možná nevinně (i když asi ne, ani v době internetu), ale tehdy jde o pornografii toho nejhoršího rázu, navíc ještě zvrácenou! Moc dobře si uvědomuje, že tohle někomu ukázat by znamenalo koledovat si o pořádný problém.

Laaksonen tuší, že i jeho vlastní sestra – ač nepříliš pohledná stará panna – by ho za tuhle zvrácenost odsoudila. Když se pokusí obrázky někomu ukázat, nebo je prodat, obvykle to končí hodně špatně. Po jednom problému začne kresby místo svých iniciál TL podepisovat Tom, postupně se tak zrodí Tom of Finland.

Země neomezených možností

Přídomek mu dá vydavatel jednoho amerického gay časopisu, ke kterému se Tomovy kresby dostanou. On sám je Tomovými obrázky nadšen a nadšeni jsou i čtenáři. Ve Finsku je tak Touko Laaksonen nenápadným šéfem výtvarného oddělení jedné reklamní agentury, který párkrát jen těsně unikne zatčení či pořádné nakládačce, když se snaží najít spřízněnou duši.

V Kalifornii se naopak pomalu stává hvězdou, jeho kresby se prodávají ve velkém a on se najednou může mnohem lépe oblékat, dokonce si pořídit vlastní byt a dostat se z dohledu své sestry, která ve snaze získat konečně nějakého muže pro sebe nakonec přivede přítele pro něho.

A co teprve, když se do USA podívá osobně! Najednou si připadá jako v jiném světě: „Skoro všichni jsou tu jako my, a heteráky tady šikanujou,“ píše příteli. A kinosál se směje. Není to poprvé ani naposledy. Nutno dodat, že jestli si za něco finský režisér Dome Karukoski a scénárista Aleksi Bardy zaslouží absolutorium, pak je to schopnost do jinak poměrně vypjatého příběhu zakomponovat humor.

Často situační a mírně ironické snímky působí ve filmu skutečně přirozeně a publikum, které si – aspoň jeho heterosexuální část – chvílemi připadá znechuceně, propukne rádo v uvolňující smích. Nebo že by také potlačovalo své skutečné city?

Snímek plný emocí. Pozitivních i negativních

Pekka Strang, který hraje hlavní roli Touko Laaksonena, se svého opravdu nelehkého úkolu zhostil velmi dobře. Občas trochu přehrává, občas se naopak stahuje mírně do pozadí, ale přesně tenhle přístup mu pomáhá dobře zobrazit emoce, které mladým mužem v Laaksonenově situaci skutečně cloumají.

Zápas mezi připuštěním si své jinakosti a očekáváním společnosti, mezi touhou ukázat všem své umění a strachem před odmítnutím a zatracením. Jsou chvíle, kdy se Strangem na plátně jeho bolest téměř prožíváte. Vše podtrhuje i profesionálně zvládnutá kamera Lasse Franka.

Nutno přiznat, že zbytek osazenstva jsou jen statisté. Snad ještě Jessica Grabowsky jako Laaksonenova sestra předvádí zajímavý výkon, která vypadá uvěřitelně. Zbytek postav je až příliš komiksových, hlavně Laaksonenův přítel i američtí partneři přehrávají tak okatě, až to bije do očí. Jestli bychom Strangovi uvěřili, že je opravdu gay, pak zbytek postav to dává tak snaživě najevo, že jim to prostě nevěříte (i když minimálně část z nich zřejmě homosexuální je).

Tom of Finland je v některých momentech hodně naturalistický, expresivní a téměř až nechutný film, který balancuje na hraně odpornosti, pokud ji náhodou nepřekračuje. Zároveň je to ale zajímavý příběh o hledání sama sebe, o smíření se se svými démony a vlastně i o přijetí odpovědnosti za své činy. Pokud nedokážete být dostatečně otevření, budete tenhle film zvládat opravdu těžko. Ale jestli se vám to povede, čeká na vás něco, co vás donutí přemýšlet.