Film Všechno bude (2018). Další pokus o českou road movie

Trochu obtloustlá postava dospívajícího chlapce v maskovacím oblečení s airsoftovou puškou přes rameno zdolává na úvod snímku Všechno bude několik minut plynové potrubí. Když pak dorazí k silnici, vidí ve starší audině svého kamaráda Máru. Po chvilce přesvědčování začíná jejich největší dobrodružství.

Od Svěrákovy Jízdy jsme zažili několik pokusů o natočení originální české road movie. Každý další však jen přesvědčuje, že tenhle styl vyprávění čeští tvůrci neumí. To, co v kultovních amerických snímcích tohoto typu (a přirozeně i mezi americkými filmy najdeme propadáky), přidává dynamiku či dodává ději hloubku, se v českých pokusech zvrhává v ploché tlachání a rozumování o ničem. Ve snímku Všechno bude, oceňovaného
česko-slovinského režiséra Olma Omerzua bychom to mohli očekávat – hlavními hrdiny jsou totiž teenageři, kteří se již cítí dospělí, ale k tomu jim pořád dost chybí. Márovi je čtrnáct, jeho kamarádovi přezdívanému Heduš ještě o dva roky méně.

Hrdinové z ousiderů

Omerzu rád ve svých filmech skicuje sociální témata. I tentokráte jde o dva kluky z Bíliny, což je město, které má, vzhledem k místnímu obyvatelstvu, poněkud nepatřičný název. Jsou to typičtí ousideři, Mára má evidentně hodně problémů s matkou, a je ve věku, kdy jeho přesvědčení o vlastní unikátnosti a jedinečnosti nabírá na síle. Heduš zase, jak už i přezdívka napovídá, je odstrčený podivín, kterého z většinového kolektivu vytlačila nějaká ta kila navíc, a tak se vyžívá v osamoceném hraní si na vojáky a snech o Cizinecké legii.

Režisérovi nutno připsat k dobru, že odolal pokušení pitvat se v minulosti chlapců i jejich motivaci, nechal příběh jednoduše plynout.
Ačkoli plynout je možná silné slovo. Heduš totiž přisedne k Márovi do, alespoň údajně, ukradeného auta. Dobrodružství obou chlapců může začít. Vyrazí autem přes celé Česko, co na tom, že Mára ani zdaleka nemůže mít řidičák. Jezdit umí evidentně celkem slušně, i když na kluka jeho věku skoro nepochopitelně. Problém je, že po prvních pár záběrech přichází střih, a Mára už sedí na policejní stanici, kde čelí otázkám jedné z mála dospělých postav, které mají ve filmu zásadnější roli – policistky v podání Lenky Vlasákové. Většina děje je tak prolínáním Márova vyprávění a vzpomínek.

Tady nastává první zásadní problém. Mára si docela rád vymýšlí, je tak těžké odlišit, co je skutečné vyprávění, a co si chlapec do příběhu přimyslel. Někdy je rozpor vyobrazen – děj na plátně můžeme konfrontovat s výpovědí policistce.
Jenže právě tenhle detail reálně běžnému divákovi brání ponořit se do děje a vnímat cestu chlapců jako skutečné dobrodružství, jako onu velkou cestu hodnou road movie. Už předchozí Omerzuovy snímky ukazují, že tenhle mladý režisér má zvláštní způsob vyprávění a rád používá uměleckou mluvu, která ani zdaleka nemusí svou obrazností oslovovat každého.

V Rodinném filmu to ani tolik nevadí, ale žánru road movie to cestu k divákovi trochu komplikuje. Jen obtížně si k chlapcům nachází vztah, ani ve vypjatých situacích jim nezačne fandit, protože po většinou není čemu. Celá zápletka se vlastně zamlžuje na hraně mezi fantazií a realitou, a místo dialogů se z plátna ozývá jen tlachání.

Delikvent versus policistka

Bezradnost tohoto filmu je krásně zobrazena v dialozích mezi Lenkou Vlasákovou a Tomášem Mrvíkem, který ztvárnil Máru. Vlasáková zcela nepochopitelně variuje mezi hodným a zlým policistou. V jednu chvíli se k Márovi chová mile, až mateřsky, a když se vyslýchaný chlapec konečně otevře, předvede podraz hodný protřelého kriminálníka.

Že už by po tomhle jen těžko otevřel pusu? Jeho povídání pokračuje, jako by se nic nedělo. Nelogičností je ve filmu mnoho, asi nejabsurdněji působí scéna Márova útěku z policejní stanice, a tak z řady malých epizodek je těžké poskládat příběh. Kritikové Omerzua zbožňují, pro studenty filmové vědy je největším režisérským talentem této generace, pro velkou část diváků jsou ale jeho snímky jen obtížně rozkódovatelné a pokud se vám nepodaří napojit na jeho poetiku, zůstává jen nuda, navíc posilovaná řadou zbytečných dějových odboček a kudrlinek.

Nutno uznat, že s nepříliš snadnou rolí se bravurně popasoval právě Tomáš Mrvík, který své teenagerovské pohrdání autoritami, ale i mladické machrování a „spravedlivé“ rozhořčení hraje skvěle. Jan František Uher jako Heduš trochu zaostává, i když má možná trochu smůlu na scénář dávající mu opravdu málo skutečného prostoru.

O Martinu Pechlátovi, a především Lence Vlasákové v rolích policistů těžko něco říci. Pechlát se vytratí do zcela epizodní role a přidá jen zcela zbytečnou a nic neřešící odbočku, Vlasáková se snaží být přísná a milá zároveň (ve stylu Julie Lescautové), ale výsledkem je prkennost a křečovitost skoro ve všem.