Das Filmfest přivezl drogy, upíry a fantazii H. R. Gigera

Na konci října proběhl již 10. ročník festivalu německy mluvených filmů Das Filmfest v Praze, Brně a nově také v Plzni. Přinesl nejvýznamnější filmy z dějin německé kinematografie a také hromadu novinek.

Zamířila jsem do brněnské Scaly na pár snímků a nejvíc ze všech mě zaujal nový německý film Když jsme snili. Původně se mi na drama mapující osudy kluků žijících v Lipsku po pádu Berlínské zdi moc nechtělo. To bych ale udělala osudovou chybu. Snímek z francouzsko-německé koprodukce ujíždí zběsilým tempem a věřte mi, neměli byste si ho nechat ujít. Nečekejte kdovíjak srdceryvné scény nebo snahu být co nejsyrovější. Když jsme snili přináší pohled do srdce tehdejšího undergroundu. Příběh vypráví hlavní postava – šestnáctiletý Dani. O tom, jak se on a jeho kamarádi setkali na základní škole, ještě před sjednocením Německa.

Všichni začínali jako pionýři a měli různá očekávání od života. Jeden skončil jako drogový dealer, druhý ve vězení za loupež, třetí se ufetoval… A Daniho částečně platonickou lásku na konci filmu potkáváme ve strip klubu. Divák prožívá emoce a vzrušení spolu s postavami filmu. Na tom má, kromě dobře odvyprávěného příběhu, zásluhu taky soundtrack. Hudba ve filmu se vám vryje do paměti. Zvedne vám adrenalin, když je potřeba a pak zase zvolní, aby se divák mohl nadechnout.

Film krom hodně násilných a chaotických scén, které mi chtě nechtě připomínají některé momenty z Mechanického pomeranče, hraje i na lehčí strunu. Je plný úsměvných scén a dobře mířených zápichů. Například když Danimu jeho dětská kamarádka prozradí, že s rodiči utíká na západ, říká jí Dani: “Nemůžeš utéct. Vždycky jsi chtěla budovat socialismus! Nikdo nechtěl budovat socialismus tak jako ty!” Dělení filmu na kapitoly není sice nic nového, ale celému vyprávění to vytváří rámec, který při přeskakování ze současnosti do minulosti a zase zpátky pomáhá udržet film pohromadě. Příjemná je i “romantická” linka, která se vyhýbá všedním nudným scénářům.

Postava Daniho je sama o sobě hodně sympatická. A nejen proto, že je to blonďatý hezoun s velkýma modrýma očima. Není to žádný svatoušek, přesto má svůj podivný smysl pro spravedlnost a není to žádný hrdina. Ve scéně, kdy nejde pomoct kamarádům, kteří opodál dostávají nakládačku, mu divák nemá co vytknout. Málokdo by se zachoval jinak. Fanynkám amerického seriálu American Horror Story určitě neujde jeho podoba s postavou Tatea Langdona. A o to radši Daniho budou mít.

Mimo tohoto snímku vám můžu z výběru doporučit komedii Upír na pohovce, která vám ukáže, jak by to dopadlo, kdyby jeden z Freudových pacientů byl tak trochu upír, který má manželské potíže. Dál Who am I – žádný systém není bezpečný, thriller, který pracuje s oblíbeným tématem hackerství. Nakonec švýcarský dokument Dark Star – Svět H. R. Gigera, který je podrobným portrétem známého umělce a otce Vetřelce.