Další premiéra činoherního souboru Národního divadla se odehrála na Nové scéně. Koncové světlo, abstraktní a do jisté míry i experimentální inscenace poskládaná z desítky různých pramenů, zde nepochybně má své místo. A i když o její popularitě mezi diváky mám své pochybnosti, je výbornou ukázkou moderního divadla a připomínkou, že Činohra ND není muzeum.
Inscenace Koncové světlo chce nahlédnout za závoj života po životě, a to napříč věky, civilizacemi a kulturami. Hlavním autorem textu je dramaturg Jan Tošovský, který vycházel z mnoha zdrojů. Mezi nimi nalezneme Tibetskou knihu mrtvých, Alighieriho Peklo či Život po životě Raymonda Moodyho. Především Tošovský ale vycházel z textů Mluví černý jelen a Hledět do slunce a tančit, které nabízí vnímání smrti z pohledu členů indiánského kmene Lakotů, a dále ze spisů současných filosofů Nicka Landa a Rezy Negarestaniho.
Mnoho – možná až příliš mnoho – inspirace se promítá i do samotného představení. Na začátku před diváka předstupuje umírající žena, kterou na její poslední cestě doprovází další tři postavy. Následně se všichni proměňují a sledujeme jakousi indiánskou legendu plnou úcty k předkům, mytických bytostí a snahy o záchranu vlastního lidu pomocí magických předmětů, které jsou reprezentovány lahvičkami Coca-Coly. Střih, a najednou máte pocit, že jste v jednom z berlínských klubů.
Sledujete postavy, které pijí kolu, všude duní elektronická hudba, zběsile blikají barevná laserová světla a do toho Jindřiška Dudziaková skanduje Put your hands up in the air! Na to se objevují archeolog Hamíd Parsání (hlavní postava Nagarestaniho díla Cyclonopedia) a Nick Land, kteří horují pro splynutí s červem a opěvují ropu. V závěru, kdy na scénu padají igelitové sáčky, tak není jasné, zda je Koncové světlo stále ještě existencialistickou inscenací o smrti a posmrtném životě, nebo aktivististickým – a poněkud zbytečným – apelem připomínajícím nám, že se ropou a plastem nejspíše zalkneme.
Na rovinu si řekněme, že bez dramaturgického úvodu nebo aspoň zakoupeného programu se u této inscenace divák neobejde. Text plyne dost volně a je téměř nezachytitelný, natož pochopitelný. Není konkrétní výpovědí, ale souborem verbálně vyjádřených abstrakcí. Spolu s hudbou Mojmíra Měchury, který střídá klidné meditativní části s dynamickými a divokými, jde o nadmíru zajímavou ukázku toho, jak lze vnímat a dělat moderní divadlo. Za to inscenačnímu týmu v čele s Janem Tošovským a Janem Fričem rozhodně tleskám. Bohužel jsem ale neměla pocit, že by takto pojaté téma mohlo být nosné po celou dobu. To, co jsem zpočátku sledovala se zaujetím a fascinací, brzy začalo být stále stejné – stejně divné, stejně nepochopitelné, stejně abstraktní, a tím pádem se dostavila nuda korunovaná nejistotou ohledně všech inspirací, záměrů a sdělení napěchovaných do téměř dvou hodin. Jako už tolikrát se i tentokrát potvrdila platnost tvrzení, že méně je někdy více.
DIVADLO: KONCOVÉ SVĚTLO
Text: Jan Tošovská
Režie: Jan Frič
Dramaturgie: Jan Tošovský
Scéna: Matěj Sýkora
Kostýmy: Juliána Kvíčalová
Video: Roman Dušek a kol.
Foto: Patrik Borecký
Hrají: Magdaléna Borová, Jindřiška Dudziaková, Saša Rašilov, Matyáš Řezníček, Mojmír Měchura, Lucie Brychtová, Jan Páleniček, Martin Marek
www.narodni-divadlo.cz
