Řekněme si rovnou, že Brno žádnou pořádnou řeku nemá. A z těch dvou, které přes něj tečou, je literárně úspěšnější Svratka. Svitava dlouho sloužila jako odpadní kanál místním fabrikám. Dodnes je to na její pověsti znát. Není proto divu, že si Jaroslav Rudiš vybral pro dějiště své hry právě okolí Svratky, a to v místech, kde se kolem ní vytvořila příjemná přírodní promenáda.

Rudý měsíc vévodí scéně a přitahuje pozornost postav, které se setkávají u stánku s občerstvením a posezením na břehu řeky. Vrchní Robert poskytuje útočiště svému příteli Musilovi, který se do baru přišel vyléčit z příliš divokého několikadenního tahu. Ten má, zdá se, fatální následky pro vztah s jeho mladou přítelkyní. Není to ostatně poprvé, kdy Robert Musilovi dělá vrbu a poslouchá o jeho trampotách. I Robert má za sebou rozháranou minulost a oba dva, jako snad všichni stárnoucí muži, spolu rádi vzpomínají, jaká to byla v době jejich mládí paráda.

Kulisu příběhu tvoří vzpomínání na devadesátky. Prakticky každá z postav, která vstoupí do děje, je nějak výrazně určena svou minulostí. Tragickou minulostí, jak se později ukáže. Rudišův text je nicméně především vtipnou konverzačkou. Do baru záhy zamíří ironická a pozornost přitahující Klára (Kateřina Liďáková), připluje kajakář Kája (Vojtěch Blahuta), zjeví se dvě nevlastní sestry (Tereza Groszmannová a Isabela Smečka), které se právě poznaly na pohřbu svého otce – proutníka. Konverzace se pohybuje spíš v kruhu než po přímce. Musil žehrá na to, že přítelkyně práskla dveřmi. Robert mu připomíná, že si za to může sám. Je ale dotčený, když totéž předhodí Musil jemu. Poštívačka Klára vše zlomyslně glosuje a občas přitopí pod kotlem.

Rudiš napsal Krvavý měsíc přímo pro brněnské Národní divadlo, konkrétně na tělo Petru Bláhovi. Ten se v roli odrostlého bohéma a „muže bez vlastností“, nebo aspoň bez těch funkčních pro vztah, cítí opravdu dobře. Chlapáctví střídané se sebelítostí umí namíchat v tom správném poměru. Michal Bumbálek coby mlčenlivý a poněkud nabručený barman, skrývající vlastní trápení, mu vytváří funkční protiváhu. I ostatní postavy jsou slušně a přesvědčivě zahrané. Kateřina Liďáková měla ovšem těžkou pozici, protože Klára je záhadná fatalka a barová múza, která je zároveň překvapivě schopná zdatně sekundovat ve znalostech německé literatury oběma nedostudovaným germanistům, Robertovi i Musilovi. V hereckých výkonech to tedy není, že hra začne po čase šlapat vodu.

Text si libuje v literárních odkazech, připomíná se zejména Robert Musil, vzpomíná se na rockovou hudební scénu let devadesátých, ale nic z toho není zrovna „hluboká orba“. Zajímavé motivy sice dodávají hře světácký rozměr, ale zároveň zůstávají v podstatě dost na povrchu, takže působí dojmem trochu samoúčelného ornamentu. Zpracování témat, která se formou hospodských historek neustále vracejí, prozrazují inspiraci spíš naším Bohumilem Hrabalem než několikrát připomínaným Musilem.

Dobrou práci odvedla autorka kostýmů Andrea Králová. Bumbálek s módně upravenými vousy i vlasy byl vizuálně přesným představitelem pana vrchního našich časů. Kostým vodáka Káji je zase pozoruhodný svojí pečlivou zanedbaností a rockerskou rozedraností. To dobře souzní s jeho hororovým zážitkem z Londýna, který ho viditelně poznamenal, a kterému rovněž vévodil krvavý měsíc.

DIVADLO: KRVAVÝ MĚSÍC

Autor: Jaroslav Rudiš
Režie: Thomas Zielinski
Dramaturgie: Hana Hložková
Scéna: Lukáš Kuchinka
Kostýmy: Andrea Králová
Premiéra: 7. 6. 2024
Národní divadlo Brno, Reduta
Hrají: Petr Bláha, Michal Bumbálek, Kateřina Liďáková, Vojtěch Blahuta, Tereza Groszmannová, Isabela Smečka

PŘEHLED RECENZE
Režie/Dramaturgie
7
Zpracování
6
Výprava
8
Herecké výkony
9
recenze-krvavy-mesicKonverzační tragikomedie s vcelku vtipným textem a přesvědčivými hereckými výkony. V brněnském baru na břehu Svratky se setkávají lidé, kteří mají na co vzpomínat. A ještě víc je toho, na co by raději zapomněli. To se postupně přes jejich životní příběhy dozvídáme. Autor nezapře, že je vzděláním germanista a snaží se dodat lokálně situovanému příběhu širší rozměr.