Divadlo Na zábradlí uvedlo novou autorskou hru Petra Erbese a Borise Jedináka. Ta vychází z dopisů Augustina Strobacha, českého jezuitského misionáře na Mariánských ostrovech, který žil v 17. století. Nejde však o připomínku zajímavé historické osobnosti. Popravdě lze říci jen těžko, o co v této inscenaci jde.
Augustin Strobach žil pouhých 38 let, a přesto už ve své době procestoval kus světa. Po studiích na olomoucké teologické fakultě byl roku 1667 přijat do jezuitského řádu. Zpočátku vyučoval v českých školách, později se však přesunul do Španělska, odkud podnikal misijní cesty do Mexika, na Filipíny, a nakonec na Mariánské ostrovy v Tichomoří. Zde zemřel při domorodé vzpouře proti španělským kolonizátorům. Byl ubit kyjem. Jeho mučednická smrt měla být příkladem dalším misionářům – jeho ostatky proto byly převezeny zpět do Evropy.
Jaký byl smysl Augustinovy mučednické smrti? Jak se česká stopa otiskla do historie kultury na opačném konci světa? Je možné šířit pravdu a lásku na lodích, které přivážejí také krysy, mor a daňový systém? Tyto otázky si autoři inscenace pokládají, avšak ani v jednom případě se divák odpovědi nedočká. Pointa této inscenaci chybí zcela a není vůbec jasné, co autoři chtějí publiku sdělit. Děj je nekonzistentní a nelogicky přeskakuje z historie do současnosti a zase zpět.
Pokud mělo být Kyjem po kebuli upozorněním na méně známou historickou osobnost, podobně jako to učinili Jiří Havelka s Josefem Jiřím Švecem (Plukovník Švec, Národní divadlo) nebo Tomáš Dianiška se Zdenou Koubkovou (Transky, body, vteřiny, Divadlo Petra Bezruče), pak se to nepovedlo. Štěpán Lustyk v roli Augustina Strobacha nemá téměř žádný prostor pro vykreslení nadějí či obav jezuitského misionáře, chybí jakékoli emoce. Možnosti, kterých by se hlavní postavě během dvouhodinového představení mohlo dostat, navíc oklešťuje úvodní mše, následné velmi rozpačité hledání Boha a zbytečně dlouhý závěrečný monolog, u něhož jen těžko nacházím souvislost se zbytkem inscenace.
Pokud mělo být Kyjem po kebuli odsouzením španělské kolonizace a misionářských praktik, jež nutily domorodce přijímat křesťanství proti jejich vůli, pak se to také nepovedlo. Toto téma je pohaněné a odsouzené již tolikrát, že naprosto vyčpělo. O jeho aktuálnosti či nadčasovosti ani nemluvě.
Pokud mělo být Kyjem po kebuli paralelou mezi raným novověkem a současnou situací, ani pak se to nepovedlo. Monolog Magdaleny Sidonové v závěru, kdy si jako soudobá obyvatelka Mariánských ostrovů stěžuje na přítomnost amerických vojáků, kteří domorodcům nejen znemožňují přístup k moři, ale také jim „plaší“ turisty, je jen nedotaženým zvoláním, které bez dalšího rozpracování nemůže padnout na úrodnou půdu. Také se mi zdá, že se nám zde autoři snaží ukázat jen jednu stranu mince. Černobílý obraz, navíc zúženou optikou, bez širších geopolitických souvislostí. A, jak jsem již zmínila, také bez souvislosti se zbytkem inscenace.
Na Kyjem po kebuli tak bohužel byla zajímavá jen úvodní scéna, která proměnila divadlo v kostel a diváky v modlící se bohulibé ovečky, jež békají žalmy uvedené v divadelním programu.
DIVADLO: KYJEM PO KEBULI ANEB ZPRÁVA O DOBROVOLNÉ SMRTI JEDNOHO Z DIVÁKŮ
Koncept, scénář, režie: Petr Erbes, Boris Jedinák
Scéna: Jan Tomšů
Kostýmy: Klára Fleková
Hudba: Ian Mikyska
Pohybová spolupráce: Markéta Stránská
Foto: KIVA
Hrají: Magdaléna Sidonová, Barbora Bočková, Kateřina Císařová, Václav Vašák, Vojtěch Vondráček, Štěpán Lustyk, Milan Vedral
www.nazabradli.cz
