Labutí jezero v Národním divadle zaujme jen vedlejšími rolemi

Národní divadlo uvedlo premiéru baletu Labutí jezero. Za historii divadla se jedná o třináctou inscenaci tohoto doposud nejpopulárnějšího baletu. Nová verze je nastudováním choreografie Johna Cranka a balet Národního divadla se tak stal po Německu prvním souborem, který dostal povolení tuto choreografii uvést.

Labutí jezero mělo premiéru v roce 1877 v Moskvě a pod choreografií byl podepsán český baletní mistr Václav Reisinger (dříve mylně považován za Němce). Libreto k baletu napsal Vladimír Begiveč, jenž byl jediným autorem, jak se v roce 2015 definitivně potvrdilo. Námět k příběhu však lze nalézt v mýtech a pohádkách po celém světě. Hudbu k Labutímu jezeru složil Petr Iljič Čajkovskij, jemuž se během premiéry dostalo největších ovací. Tedy od diváků, kterými byl balet okamžitě nadšeně přijat. Kritici oproti tomu hledali mouchy.

Po Čajkovského smrti se s baletem začaly dít věci – Riccardo Drigo upravil, místy značně nešetrně, hudbu pro choreografii Maria Petipy. Toto Labutí jezero, jež mělo premiéru v roce 1895, se na dlouhou dobu stalo „kanonizovanou“ verzí baletu. I přesto během 20. století vzniklo mnoho dalších variací od avantgardy až po snahu o návrat ke kořenům.

Jedním z choreografů, který se rozhodl pojmout Labutí jezero po svém, byl i John Cranko, jehož verze měla premiéru v roce 1963. Ač se Cranko snažil vytvořit vlastní pojetí baletu, měl Petipovu verzi v úctě a bral na ni ohled. Jeho balet tedy odkazuje zpět k romantismu, vynechává však některé části. Cranko totiž tvrdil, že v dnešní době není možné inscenovat Labutí jezero celé, s odehráním veškeré Čajkovského hudby.

A na výsledku je to naneštěstí vidět. Je jím poněkud nesourodá směs tradičních figur, mezi něž patří například sborový tanec labutí (velmi dobře sesynchronizovaný) i pas de quatre – tanec čtyř malých labutí, a soudobých přídavků Johna Cranka, které se míjejí účinkem. Hned ze začátku je divák svědkem poněkud zdlouhavé veselice, jejíž součástí je místo pas de trois pas de six. To podle Cranka poskytuje tanečníkovi v roli Siegfrieda možnost projevit charakter postavy.

Místo něj však spíše zaujme pětice tanečnic a dále Matěj Šust v roli Benna, který i během krátké chvíle dokázal všechny v sále přesvědčit o svém talentu. Poněkud rozpačitě působila komická postava princova vychovatele, kterého ztvárnil Alexandre Katsapov. Už jako matka Simone Katsapov ukázal, že komické úlohy zvládne nejen tanečně, ale také herecky, nicméně v tragédii, kterou Labutí jezero je, působí podobná postavička nepatřičně.

Do klasických baletů (Louskáček, Popelka) jsou zpravidla zakomponovány různé národní tance a nejinak je tomu i v Labutím jezeře. Ty jsou buď oživením baletu, nebo se stanou pouhou vycpávkou děje. Druhá možnost byla naneštěstí i případ Crankovy choreografie. Nejlépe vyzněl hned první tanec španělské princezny, naopak nejhůře dopadla Marta Máchová Drastíková, která coby ruská princezna na jevišti jen zvláštně cupká a motá se (nikoli vlastní vinou) jako vítr v bedně.

V představení, které jsem navštívila, se v rolích Siegfrieda a Odetty/Odilie představili Nikita Chetverikov a Alina Nanu. Ta v roli bílé labutě působila až příliš unyle a nešťastně. I když zakletá, v tomto pojetí Odetta neumírá a už vůbec ne hned ve druhém dějství. Přesto se tak Alina Nanu tvářila a ožila teprve v černém úboru.

Role Odilie jí zřejmě sedí mnohem lépe. Ač technicky ani jednomu z nich nebylo co vytknout (Crankova choreografie vyžaduje od tanečníků náročné figury, které oba zvládli), celkem nečekaně dvojici výkonem zastínil nejen již zmíněný Matěj Šust, ale také Marek Svobodník v roli čaroděje Rotbarta. Ten charakter postavy během několika minut vykreslil daleko lépe než Chetverikov za celou dobu.

Kulisy i kostýmy působily opulentně a ač obojí vypadalo jako vytažené z historické pohádky, musí se nechat, že výprava zaujala. Žádný div, že o kostýmy Josefa Jelínka projevil ještě před premiérou zájem Vogue. Možná jen škoda, že šaty princezen byly možná až zbytečně příliš stereotypizované. Naopak nejlépe dopadly kostýmy tanečnic z pas de six, které nebyly přespříliš zdobené a zpod krajkových sukní vykukovala svítivě žlutá spodnička.

Labutí jezero v Národním divadle tak budí rozpaky. Novému uměleckému šéfovi Filipu Barankiewiczovi je už nyní vyčítáno, že oproti Petru Zuskovi staví repertoár na konzervativnějších choreografiích, což by nemuselo nutně být na škodu. Ovšem Crankovo Labutí jezero je rozkročené mezi tradičním a rádoby moderním pojetím, která vzájemně vytváří nulovou kompatibilitu.