Recenze hry Mein Švejk: Odvaha. Druhá věc, kterou lidi uvidí, když ukážete holý zadek

Past na hlupáky. Odporně krvavá a úzkostná realita zkreslená v absurdní grotesku. Vychytralý, hraný blbec a uvědomělý hulvát. Švejk a Hašek. Ne tolik rozdílní, ne nijak podobní. Stejně jako začátek a konec představení, jež předvedlo brněnské divadlo Husa na provázku. Jak moc jsou od sebe vzdálené a jak jsou propletené? Dvě osobnosti v jednom člověku. Emoce jako v mixéru, přeskakující pocit trapnosti a napětí. Co vlastně chtěli autoři hry publiku předvést? Je to jako odevzdat prázdný papír u zkoušky, když zadání eseje znělo „Odvaha“. A přesně ta se v brněnské hře Mein Švejk promítla na jevišti z palet.

Když jsem na představení šla, nebyla jsem absolutně schopná si představit, co mě čeká. Předvídala jsem mnohé: bude to hloupost; bude to skvělé a já se prosměju až do závěrečného potlesku ve stoje; bude to veselé a poučné a uvolním se po těžkém dni na kulturní podívané. To, co se přede mnou začalo hned v první vteřině odehrávat na jevišti, jsem ale absolutně nečekala.

Člověk se usadí v sále za pípání naprosto nepříjemné frekvence, zatímco na scéně stojí zmalovaný mim Švejk, hází rukama do stran a snaží se prsty deformovaný obličej přimět k úsměvu. Najednou je tma. V křesle vedle hlavní scény sedí prošedivělý muž v saku, kouří, čte si knihu a v budoucnu občas okomentuje hru nějakým citátem. Pak se světla rozsvítí a kromě náhlé imitace soulože se objeví i další nabělené tváře, které přihlíží předváděnému koitu, zatímco dvě hlavní postavy při styku zpívají kabaretním hlasem úvodní rozhovor z knihy o osudech dobrého vojáka Švejka za světové války. Sedíte, zíráte, nechápete.

Nejdříve přijde pocit absolutního trapna. Zatímco hra pokračuje ve stejném duchu dál, vy zvažujete možnost zvednout se a mlčky znechuceně odejít. Začínám se bát, že usnu, nebo se propadnu hanbou za ně. Horší už by bylo jen, kdyby si vzali sukně a začali tančit kankán. Nebo drátem do oka. A tu se z obrovského (a myslím tím opravdu obrovského) vojenského kontejneru, což je jediná kulisa, kterou na jevišti vidíme, ještě za chodu hry odklopí přední strana. Rázem tu máme vagón vlaku. Kovová palanda se dvěma matracemi, několik stoliček, umyvadlo, pár beden a plechová konstrukce s barelem na vodu, která funguje jako sprcha.

Herci si úplně nazí pod tekoucí vodou v improvizovaném mycím zařízení smývají masky a oblékají se do uniforem. Stále si drží podobně nejapný humor, ale přestávají tolik přehrávat a divák začne vnímat děj i tváře postav. Za zvuku tónů kytary Jimmyho Hendrixe vlak zastavuje. Postavy padají působením fyziky k zemi, nadporučík Lukáš se poprvé omylem řízne při holení, pár vojínů spadne do latríny z obřího červeného kastrolu a čtyř desek a Švejk sedí spokojeně na stoličce a vzpomíná na další historku ze života v civilu. Atmosféra se zastaví.
A pak ještě mockrát.

Následně se na jevišti objeví pět holých zadků, představující latríny. Nevíte, jestli dál překvapeně zírat nebo začít vnímat pointu příběhu, když tu náhle ucítíte další mrazivý závan vážnosti. Postupně si vtipů začnete vážit. Zasmějete se, když ani po několikátém zastavení posádka nenafasuje jídlo, a z potřeby se zabavit nutí chorobného jedlíka Balouna strčit si mezi půlky slanečka a předvádět mořskou pannu. Švejk vám přestane připadat jako vychytralý blbec, ale jako uvědomělý (trošku) hulvát, který přijal svůj osud. Vtipy, které herci pronáší, už nejsou trapné, ale pochopitelné. Jede se do bitvy. Třeba už není návratu. A jediné, co zbývá, je vlastní smích a pocit, že čím víc na vás střílí, tím méně má nepřítel munice.

Obrovská loutková hlava generála, nasazená na trupu drobné postarší herečky, už není nejapně směšná, ale děsivá, protože představuje noční můru hlavního hrdiny, který stále drží celý batalion v povznesené náladě. I když se za tmy – s jediným světlem z reflektoru – z kulisy vagónu stane bitevní pole, sálem lítají petardy, valí se hromada dýmu a na plátně se za zvuků písně od The Doors promítají záběry z fronty. Retrospektivně se na celé představení díváte jako dítě, kterému postupem času dochází souvislosti. Neznechutí vás, ani když přes jeviště prosviští holé přirození poručíka Duba, od hlavy až k patě politého krví, že vojín Vojtěch Chodounský kouří trávu, nebo že si kadet Adolf Biegler pomazala prsa blátem a je žena, protože přišla válka. Syrová, špinavá od krve a bláta, brutální, nelítostná a absurdně směšná. A pak najednou zazní výstřel a je tma. Představení skončilo.

A vám – stejně jako hlavnímu hrdinovi – cosi proletí hlavou.
Jemu kulka a vám, že jestli máte tohle všechno popsat jedním slovem, je to zcela jistě již zmiňovaná odvaha. Jeho. Jejich.