Sen v červeném domě si budete chtít pamatovat i po probuzení

Letošní divadelní sezóna je úspěšně zahájena, jedna z prvních premiér se uskutečnila v Divadle v Dlouhé. Režijní duo SKUTR, které má po mnoha letech „kočování“ své první divadelní zázemí právě v Dlouhé, zde uvedlo svou autorskou inscenaci Sen v červeném domě. Po loňském Rackovi jde o jejich druhý počin na této scéně.

Racek: Sled nešťastných lásek až na druhé koleji

Ještě koncem minulého roku si SKUTR představovali, že se Sen v červeném domě bude inspirovat Beckettovými texty, hlavně pak koncem hry. Nakonec však na text nezískali autorská práva a pokud by chtěli využít Beckettovy básně, pak v přesném pořadí a bez hudby. A to by u muzikálního souboru v Dlouhé byla nesmírná škoda. SKUTR tak hodili všechny své plány za hlavu a začali od znova. Vyprávěním vzpomínek z dětství – svých i herců.

Od zrození do smrti – jak probíhá náš život? Jaké jsou naše první vzpomínky? Jaké jsou naše první důležité vzpomínky? A co je víc – klávesy Kurtzweil, nebo televize Phillips? A co první setkání se smrtí – smrtí (pra)prarodičů, kterou mnohdy zažíváme ještě coby děti? Jak to se na nás podepíše?

Všech těchto otázek se inscenace dotýká a dost možná se v ní i sami najdete. Nebojte se však toho, že by vás čekala hluboce filosofická, depresivní inscenace. Spíš avantgardní taškařice a pár absurdit, které by i Beckett záviděl. O vážných tématech lehkomyslně, to je ta správná cesta.

Představení začíná ve chvíli, kdy jsou postavy ještě „na houbách“, tedy před narozením. Prochází se tak po lese v pozadí s houbařskými košíky v rukou. Záhy však všichni proniknou do pokoje, který tvoří celý svět. Kulisy z dřevotřísky oživí ostrůvky montážní pěny. Celé je to poněkud strohé, nicméně je to tak v pořádku. Na scéně se totiž nachází plno dalších rekvizit, které onu strohost stěn utlumí.

Naopak by to působilo přeplácaně. Jakmile jsou všichni herci na svých místech, po částech zarecitují několik veršů z Eliotových Čtyř kvartetů – o nehybném bodě světa, jenž se točí. O ani tady, ani tam. Lehké zamrazení v zádech, tím však veškerá vážnost končí. Pavel Neškudla se s Ondřejem Rychlým totiž začnou přít o své klávesy a televizi, TV-Boy Pavel však hádku záhy vzdává, protože má poslání – utěsnit škvíru v televizi, na což má jen devět minut.

Takže se můžeme přesunout k Zajíčkovi Ondrovi, který dělá zpoza kláves oči na učitelku dějin hudby. Ani o její vzpomínky nejsme ochuzeni, Klára Sedláčková-Oltová vystupuje jako Panenka s ustřiženou řasou toužící po tom, aby si jí někdo všiml. Lyžařka Magdalena Zimová zase touží lítat a Malá mořská víla Marie Poulová bojuje s tím, že chce být víla, ale rozhodně nechce, aby ji tak každý škatulkoval. Chce být něžná, ale i silná jako Uma Thurman v Kill Billovi.

A říct tomu otravnými klukovi, že je otravnej. A aby se zbavil toho medvěda. Medvěd Jan Meduna by se od něj také rád odpoutal, a tak ve 33 letech stojí na kraji skládky a chystá se plyšouna vyhodit. Čupr Lojzíček (Jan Vondráček) vzpomíná na svého otce a Tomáš Turek se stane svědkem smrti dědečka svých synů.

AnderSen: I noční můry jsou sny

A uprostřed toho všeho
tympán – vzpomínka Lukáše Trpišovského na dětství strávené v Divadle v Dlouhé (tenkrát Divadlo Jiřího Wolkera).

Tento dadaistický karneval nenabízí žádné odpovědi na to, co bude po smrti, ani nekritizuje nespravedlnost života.

Bere vše tak, jak to je a umí se radovat i z maličkostí. Ze zvuku hang drumu, houslí a trubky. Sen v červeném domě je milou podívanou, opravdu snovou.
A na rozdíl od inscenace AnderSen, kterou vytvořili loni v Divadle Na zábradlí také na základě autentických vzpomínek herců, se z tohoto snu nebudete chtít probudit.