Po roce se do pražské O2 areny vrátil nizozemský houslista André Rieu spolu se svým orchestrem Johanna Strausse. Jejich repertoár sestává jak ze známých operních, operetních a symfonických skladeb, tak z písní populární či lidové hudby. Ať už je váš hudební vkus jakýkoli, v každém případě vám slibují královskou show.

Před několika lety mi na stole přistál letáček s pozvánkou do kina. „André Rieu – živý přenos z Maastrichtu.“ Na druhé straně bylo něco připsáno písmem, které nemohlo patřit nikomu jinému než mé babičce. „Štěpánku, to bude zážitek! Koupím ti lístek.“ Andrého jsem neznal, a tak jsem se na něj přeptal kamaráda houslisty. Ten se zašklebil a pozvání do kina s díky odmítnul. „Sám uvidíš, proč.“ Teprve letos jsem se přiměl Rieuho a jeho družinu navštívit. Zvlášť když se naskytla šance slyšet je naživo. Názor si milerád utvořím vlastní, ale až po muzice.

Hlavní hvězda večera předstupuje před publikum se svým vzácným nástrojem značky Stradivarius a zdraví Prahu. S úsměvem dodává, že pokaždé, když v pyžamu vklouzne pod přikrývku a zavře oči, myslí právě na matku měst. Obecenstvo se směje, protože nevěří, že Rieu neopakuje totéž při každé zastávce na svém turné. Nálada se okamžitě uvolní. O překlad se stará členka orchestru, Češka sedící u piana. Je oblečena do zářivých šatů, stejně jako její kolegyně. Jejich barevná paleta je tak různorodá, že to z dálky vypadá, že je orchestr složený z Disney princezen. Naproti tomu všichni pánové nosí černý smoking.

Strausse (Radeckého pochod, Na krásném modrém Dunaji) a Pucciniho (Turandot) následují například Elvis (Can’t Help Falling in Love), Gloria Gaynor (I Will Survive) či skupina Opus (Life is Life). Rieu k sobě průběžně zve také sólové pěvkyně – teprve šestnáctiletou krajanku z Nizozemí Emmu Kok, ukrajinskou sopranistku Annu Reker, nebo Řekyni Christinu Petrou, zpívající Děti z Pirea ve své mateřštině. Prostor dostává i perkusní kvartet rodiny Falizeových. Většinu skladeb Rieu uvede krátkým komentářem. Často se rozpovídá i o tom, co inspiruje jeho samotného – proč nese jeho orchestr jméno slavné skladatelské rodiny, v čem nesmírně obdivuje Emmu Kok (boj se vzácnou nemocí), nebo o tom, jak se v jednom řeckém hotelu chystal zrovna ulehnout, když Ch. Petrou dole rozezpívala celý bar, takže ze spánku nebylo nic. Je znát, že André své hudební umění rád obohacuje o dovednosti vypravěčské. Je na vás, zda mu uvěříte úplně vše. V neposlední řadě do programu zařazuje komické vložky. Před Narrovou kompozicí España cañí, spjatou úzce se španělskou corridou, se mezi diváky vmísí býčí maškara, a když narazí na ženu v rudých šatech, žene ji naskrz uličkami mezi sedadly až do zákulisí. V závěru Rieu svému orchestru nalévá šampaňské a jeho členové ho do sebe horem pádem klopí k nesmírnému veselí přihlížejících. Sám mistr hledišti připíjí sklenicí piva. Nato zazní světově proslulá Škoda lásky. Zbytky ceremoniální atmosféry, která koncert zpočátku provázela, definitivně opadly. Nejlépe to na místě popsal můj doprovod: „Už vím, co mi to připomíná! Silvestr 2000!“ „Už chybí jen ta Bohdalka, že?“ dodávám, a pak si říkám, jestli jsem trochu nepřestřelil.

Když jsem uvažoval nad tím, jak tuto událost žánrově zařadit, napadala mě sousloví jako „koncert populární vážné hudby“ nebo „Johann Strauss Superstar“. Nejvýstižnější je však anglické označení „pops orchestra“ – tedy orchestr, hrající krom klasiky i hudbu populární, filmovou apod. Rieuho výběr je zrovna tak pestrý, jako šaty jeho kolegyň. Záměrně volí takové kusy, které nevyžadují přílišné soustředění a v relativně krátkém čase zapůsobí na posluchače s co největší intenzitou. O to větší úspěch sklízí, když obecenstvo zaslechne něco, co už zná. Rieuho cílem, jak se zdá, není jen hudba, ale celá koncertní událost, již utváří nejen to, co se odehrává na podiu, ale i to, co se děje okolo něj. Neustále iniciuje kontakt mezi účinkujícími a publikem. Přeje si, abychom hudbu prožívali jako společenskou slavnost, cítili se být jejími aktivními spolutvůrci.

Co se týče mě, nejsem znalcem vážné hudby a mám radost, vzpomenu-li si na název nejznámějšího díla toho kterého skladatele. Přesto, pokud už se ocitnu na koncertě profesionálního orchestru, nejraději uslyším právě takovou hudbu. Nevadí mi, pokud mě přesahuje, naopak, mám zájem rozšířit svůj záběr, byť třeba jen malinko. Pop v úpravě pro smyčce ve mně zkrátka pořád evokuje tu silvestrovskou zábavu. Bez těchto pasáží bych se tedy s klidem obešel. Na druhou stranu není tolik podstatné, zda se mi líbilo vše, ale to, jestli mnou pohnuly alespoň některé skladby. A těch rozhodně nebylo málo. Vyberu namátkou – Pucciniho Nessun dorma jsem si doma pustil nespočetněkrát, ale že bych začal slzet, to se mi stalo poprvé.

Podtrženo, sečteno

Při návštěvě koncertu André Rieuho je třeba počítat s několika věcmi. Zaprvé, Rieu vynáší klasiku z hudebních svatostánků a mísí ji s „nižšími“ styly. Není přitom ani prvním, ani posledním (vzpomeňme na Pavarottiho v 90. letech). Z „pops orchestra“ se zkrátka stal samostatný žánr, který charakterizuje právě mnohost jeho odstínů. Zadruhé, hudba je pro Rieuho sice klíčovým, ne však jediným plánovaným komponentem jeho programu. Chápu tedy, proč příznivci tradičního pojetí klasiky (jako můj kamarád houslista) nemusejí s Rieum sympatizovat. Každý od hudby očekává něco jiného, proti čemuž nelze nic namítat. V každém případě je André Rieu houslistou bezpochyby vynikajícím. Do Prahy se vrátí zase příští rok, takže máte možnost vydat se i vy na vlastní uši zjistit, jestli měla moje babička pravdu a zda bude Andrého koncert i pro vás zážitkem s velkým Zet. Pro mě tedy byl.