23. ročník festivalu Divadlo evropských regionů a 15. ročník Open Air Programu jsou tradičním vyvrcholením divadelní sezóny v Hradci Králové. Kromě Klicperova divadla a Divadla Drak probíhaly představení a koncerty i v cirkusových šapitech, na ulicích, v sadech, kavárně Kraft a dalších spřátelených prostorech. Osm dní, jež lákaly divadelní nadšence ze všech koutů republiky.
Festival Divadlo evropských regionů a jeho sesterský Open Air Program opět rozzářily Hradec Králové. Oproti předchozím dvěma ročníkům byl festival posunut zpět do posledních červnových dní, tedy od 23. do 30. června 2017. Těm, kdo festival důvěrně znají, něco nehraje. Jasně, z „nejlepších deseti dní v roce“ zbylo letos jen osm. Šušká se, že na vině za zkrácení je město a páni zastupitelé. Ať je to tak, či onak, své důsledky to mělo.
Už loni jsem vyjádřila jistou nespokojenost s vývojem festivalu. Naneštěstí musím říci, že tento ročník to nebylo o mnoho lepší. Věřím, že člověk, který na festival přijede poprvé, bude nadšen z nabídky her a celkové atmosféry. Ale jelikož mohu srovnávat divadelní festival za posledních pět let, vidím jisté posuny, které za mě určitě nejsou k lepšímu. Ale jde, a to zdůrazňuji, pouze o můj názor. A i přes tento názor oceňuji práci organizátorů, která není jednoduchá. Osmidenní festival se stovkou (či dokonce dvěma) představeními na všech scénách nebude jednoduché ukočírovat. A možná také chybí finance a dotace, které by organizátorům umožnily festival zorganizovat v takové šíři jako v minulých letech. To je zákulisí, do kterého nevidím, a proto vám mohu nabídnout opravdu jen svůj subjektivní pocit z celého festivalu.
V Divadle Drak se jako každý rok představily více alternativní a hlavně loutkoherecké soubory. Tradičními účastníky je soubor Buchty a loutky či Matija Solce, které letos doplnil L’Insolite Mécanique s Magali Rousseau. Jako pozitivní lze brát to, že letos byl věnován vcelku velký prostor novému cirkusu. Ať již jde o Slapstick Sonatu, Up and Down a Airground Cirku La Putyka nebo o představení Bratrů v tricku a několika dalších souborů, nevyjímaje ani Cirqueon. Cirk La Putyka se navíc dostal i na scénu Klicperova divadla, pětihodinový opus Black Black Woods proběhl již ve čtvrtek coby festivalový prolog.
Open Air jsem tentokrát bohužel dost zazdila. Ačkoli letos při detailnějším prozkoumání program již nepřipomínal line-up hudebního festivalu jako loni, měla jsem na představení smůlu. Když už jsem natrefila na nějaké divadlo, které mě zaujalo a ještě jsem ho neviděla, krylo se mi s představeními na hlavní scéně. A když už se mi do mého programu podařilo vmezeřit aspoň Atre della Tlampač, byla má radost brzy zkalena pozdním začátkem představení, kvůli kterému bych nestihla pak to další. Ti, kdo měli větší štěstí než já, mohli vidět nové švédované filmy od UMSKUP, kteří letos dorazili jen na víkend, mladého slovenského komika Pavola Seriše, Divadlo D21 s vychvalovanou inscenací Sekáč dědeček, Divadlo Spektákl, nesmrtelný Školní výlet Václava Bartoše, Paleťáky či legendární Vosto5 a jejich Slzy ošlehaných mužů. 11:55 také nechyběli, nepřijeli však se svými inscenacemi, ale s rozhlasovým vysíláním, k němuž posloužil nový prostor Kraft.
Pomalu se dostáváme k poslední scéně, na které jsem v posledních dvou letech strávila většinu festivalového času. Tou je Klicperovo divadlo se svou hlavní scénou, Besedou a komorní scénou v podkroví. V loňských letech Divadlo evropských regionů přivítalo, jak název napovídá, mnoho zahraničních souborů. Z Německa, Francie, Itálie a dokonce i Izraele, byť mezi evropské regiony tato země úplně nespadá. Letos se Evropa smrskla jen na naše sousedy, Polsko a Slovensko, jedinou výjimku tvořil soubor Spymonkey z Velké Británie. Ti přivezli svou hru Shakespearovy vraždičky, kompilaci všech 76 úmrtí ze Shakespearových her, které nám předvedli s humorem, jenž byl místy britský a místy poněkud trapný.
Ale ve finále šlo o vcelku povedené představení, které oficiálně zahájilo festival. Česko-polská spolupráce na projektu Selfies vyústila ve zvláštní inscenaci, jejíž pointa vyjde najevo až v samotném závěru, o to silněji však diváka zasáhne. Slovensko reprezentoval Pavol Seriš, který spolu s Monikou Pulišovou zinscenoval Samka Thále, jenž odkazoval na problémy dnešního Slovenska. Divadlo Aréna z Bratislavy přivezlo Lulu, jež byla do určité míry kontroverzním, dekadentním a diskutabilním představením, za mě však možná to nejlepší, co jsem na letošním divadelňáku viděla, a to nejen kvůli všem těm úplně nahým lidem. Posledním slovenský soubor z Divadla Astorka Korzo ´90 přivezl inscenaci Letmý sneh. A to bylo ze zahraničí pro letošek vše, názor si na to, prosím, utvořte sami.
Zbylá představení již patřila českým souborům. Divadlo Na zábradlí zahrálo novinku AnderSen, Divadlo Letí dorazilo se dvěma inscenacemi: Olga (Horrory z Hrádečku), v níž excelovala nejen na Thálii nominovaná Pavlína Štorková, ale i její kolegové, a A pak přišla Mirna s Natálií Drabiščákovou a Kateřinou Polákovou v hlavních rolích. Nechyběl ani Šašek a syn nebo Mlčení bobříků a Nora Divadla pod Palmovkou. Úterý patřilo Divadlu v Dlouhé, které přivezlo také dvě inscenace – Lucernu a Dating v osmi. Brno zastupovalo Národní divadlo s Paní z moře a HaDivadlo s Havlovou Vernisáží a Čechovovým Strýčkem Váňou.
Z něj se popravdě stal můj nejhorší divadelní zážitek a ač jsem mu to přála, nedokážu pochopit, že za roli Astrova byl Robert Mikluš nominován na Thálii. Ale přísloví tisíc lidí, tisíc chutí u tohoto představení platilo dvojnásob. Divácký ohlas v Hradci zabral celou škálu od dvou, kteří odešli v průběhu představení (140 minut bez přestávky, vážení), až po několik nadšenců, kteří Strýčka Váňu ocenili vestoje (a ne, nechtěli už jít). Posledními dvěma českými mimohradeckými inscenacemi byli plzeňský Talentovaný pan Ripley a děsivý Spalovač mrtvol z ostravského divadla v podání Norberta Lichého.
O dopolední představení a páteční závěrečný den se pak postaralo domácí Klicperovo divadlo se svými inscenacemi, jež měly premiéru v letošním roce. A tak skončil 23. ročník Divadla evropských regionů, který neurazil, ale tentokrát opravdu ani nenadchnul. Nezbývá než doufat, že příští rok se to obrátí a my v Hradci přivítáme nové, neokoukané a hlavně zahraniční soubory, na něž se český divák, na rozdíl od Ostravy či Plzně, nemá šanci hned tak vydat.
