První prosincová sobota se pro fanoušky love metalových HIM nesla v duchu hořkosladkého loučení. Pětice Finů odehrála ve Fóru Karlín svůj poslední pražský koncert před definitivním koncem kariéry. I přes pachuť melancholických slz však nikdo z diváků nemohl odcházet zklamaný – koncert to byl sice poslední, ale také nejlepší, jaký kapela kdy v Česku odehrála.

Králové finského melancholického rocku se po 26 letech rozhodli sestoupit ze svého trůnu a vydat se každý na jinou životní a hudební cestu. Po poslední desce Tears On Tape z roku 2012 bylo někomu jasné, že HIM již melou z posledního, ale i nyní je stále pro mnohé těžké akceptovat, že jedna z nejúspěšnějších finských kapel jednoduše zmizí ze scény. Téměř všechny zastávky jejich Farewell Tour byly již po pár týdnech oznámení beznadějně vyprodané, včetně té pražské.

Poslední český koncert byl nejen důkazem geniálního muzikantství všech členů kapely, ale zejména sentimentální procházkou po neuvěřitelně emocionální, klikaté a fantastické cestě, kterou si parta dobrých kamarádů z Helsinek celé čtvrtstoletí rázně prošlapávala.

Ve Fóru Karlín je dobře zajištěné odvětrávání a koncerty bývají obvykle velmi kvalitně nazvučeny. Jako po drátkách šlo i odbavování příchozích, takže harmonogram večera nebyl nijak narušen. Před osmou hodinou tak začali hrát američtí rockeři Biters, kteří jako by dorazili na pódium přímým spojem z divokých sedmdesátých let. Chytlavý hard rock ve stylu Thin Lizzy se fanouškům melancholických HIM ze začátku příliš nepozdával, ale nezdolný frontman nakonec dokázal vyhecovat a strhnout většinu příchozích.

Příchod hlavních hvězd večera byl uveden příznačnou písní Bye Bye Love od Everly Brothers. Veselý rytmus celkem smutné písně měl dát zřejmě všem fanouškům na vědomí, že nemá cenu plakat nad koncem, ale těšit se z toho, že mohli být součástí celé té dlouhé cesty. Takový přístup zastává zřejmě i celá kapela, jejíž členové si užívali každičkou vteřinu hraní mnohem více než kdy dříve. Scéně vévodila mohutná konstrukce ve tvaru heartagramu, jinak byl celý večer jen o hudbě a emocích, žádných speciálních efektů nebylo potřeba.

V sále se od prvních tónů hitové vypalovačky Buried Alive By Love strhlo nadšené a odevzdané šílenství. Publikum sledovalo každičký pohyb zpěváka Ville Vala, oblečeného jak jinak než do černé, na hlavě nasazenou typickou čepičku. Ani ten se pohybově nešetřil. Na většině minulých koncertů stál vždy spíše jen u mikrofonu, ale tentokrát to rozjížděl na pódiu společně se svými kolegy, kteří ve skopičinách a podivných pohybech nezůstávali pozadu.

Valo se předvedl skvěle i hlasově – nebál se různých vokálních přechodů od lehkého growlingu (což znělo opravdu nezapomenutelně) přes typicky hluboké tóny až k pištění a mohutnému řevu. Zpěvu se opravdu nedalo nic vytknout a všechny ty přidané smyčky a srandičky jen přidávaly skladbám vtip a punc originality. Zpěvákovy občasné průpovídky byly spíše spontánně vypuštěnými hlody, kterým rozuměl jen málokdo. Několikrát poděkovat ovšem dobře naladěný Ville samozřejmě nezapomněl.

HIM si pro fanoušky přichystali průřez všemi svými osmi řadovými alby. Návštěvníci koncertu si tak za necelé dvě hodiny hracího času prošli nejrůznějšími emocemi. Nejznámější skladby jako Your Sweet Six Six Six, Rip Out The Wings Of A Butterfly, Killing Loneliness, The Sacrament nebo Poison Girl byly samozřejmostí. A jakkoli je hit Join Me (In Death) profláklý, s jeho prvními tóny se atmosféra vystoupení vždy naprosto změní. Jako by všichni byli najednou zpátky v roce 2004, kdy Finové prožívali naprostý průlom.

HIM na koncertech často opomíjejí svoji třetí nahrávku Deep Shadows And Brilliant Highlights, na kterou nejsou příliš pyšní. Tím exkluzivnější zážitkem bylo slyšet naživo baladu In Joy And Sorrow, při níž si ovšem Valo maličko pletl slova. Show byla zakončena emocemi nabitým hitem The Funeral Of Hearts.

Jako přídavek si kapela vybrala svůj cover Billy Idola Rebel Yell. Celý sál řval v refrénu „more, more, more“. Nikdo nechtěl, aby sobotní večer, a s ním i celá jedna éra, skončil. Na závěr překvapivě zazněla šestiminutová skladba When Love And Death Embrace z debutového alba.

Je hrozně sympatické, že se styl finských rockových romantiků ani po tolika letech příliš nezměnil. I na pražském koncertě bylo poznat, že všichni členové jsou skvělí kamarádi, kteří si stále užívají vzájemnou společnost. Z toho nejslavnějšího jádra zde chyběl pouze bubeník Gas, který nemohl pokračovat kvůli zdravotním komplikacím. Než by se však společně vydali cestou, která by nebyla pro všechny ideální, tak vyhlásili rozchod. V dnešní době plné fenoménu razantních změn stylu nebo vyčpělého přešlapování na místě jsou HIM světlou výjimkou. Fanouškům svým skvělým a přátelským koncertem v Praze perfektně poděkovali a nám nezbývá než „pohřbít HIM hluboko ve svých srdcích“ a přát všem členům, ať naleznou svůj smysl zase v něčem jiném.