Americké duo dokázalo minulý pátek rozsvítit celou arénu, mizelo fanouškům před očima jako bájný Houdini a hlavně dokázalo, proč jeho rockově-hipohopově-popovou tvorbu milují na YouTube miliony zástupců generace Z. Do Prahy prostě už podruhé zavítala ne kapela, ale kult. Kult s názvem twenty one pilots.
Už příchod na koncert značil, že tohle nebude něco, na co jsem normálně zvyklý. Věkový průměr totiž končil příponou –náct a řada fanoušků byla rovnou stylizovaná do svých idolů. Viděl jsem třeba kluka, který měl černě zapatlaný krk stejně jako zpěvák Tyler Joseph a řadu fanynek s červeno-růžově pomalovanýma očima jako bubeník Josh Dun. Takové oddanosti jsem si posledně všiml asi jen u emokultu.
A nezůstalo jen u vizuálu, koukal jsem jak zjara, když celá (údajně vyprodaná, byť by se pár desítek míst našlo) Tipsport aréna sborově zpívala celé anglické texty (nikoli jen refrény!) tak dobře, že toho Tyler místy rád využil a dával oddáchnout svým hlasivkám.
Ale nepředbíhejme. Celá „pilotí“ show začala asi jen se sedmiminutovou sekerou. Za plachtou na pódiu se pomalu vyrojily siluety amerického dua, hudební produkce odříkala ďábelským (dle konceptu desky Blurryface) způsobem refrén písně Fairy Local a… Plachta spadla, za bubny se objevil připravený Josh, Tyler čapnul do ruky majk visící jakoby na umrlcově smyčce ze stropu a americké duo spustilo pecku Heavydirtysoul.
V tu chvíli se bohužel ukázala stinná stránka teenage vystoupení, a to neustálé focení a točení všeho na mobil. Všeho. Protože jedna fotka nestačí a jedno video oblíbeného songu je málo. Musíte dát foto na Fejs, Instagram, Snapchat a kdovíco ještě. Vůbec bych se nedivil, kdyby celý koncert v pátek někdo vysílal live. Mobily, potažmo smartphony, jsou prostě rakovina koncertů.
Teď už sice dávají smysl o trochu více, ale dříve, kdy si lidi točili videa a fotili fotky na svůj dvoumegapixelový foťák, jsem to nechápal vůbec. Výsledek? Fotky jako zpoza plexiskla a zvuk videa…
Jen neurčité šumění. Nic víc. Současná technika ale pokročila a kvalita šla prudce nahoru, takže si kousek jakéhokoliv koncertu už můžete uloupit jenom pro sebe. Ano, uloupit, protože na většině vstupenek je napsáno, že pořizování audiovizuálních záznamů jest zapovězeno, milé děti.
Ale hlavně to nehorázně kazí atmosféru! Průměrně vysoký člověk má co dělat, aby si našel místečko, ze kterého vidí dobře na pódium, jenže když lidi před vámi zvednou ruce nahoru, aby měli dobrou fotku, vidíte interprety leda na jejich obrazovce. Bože! Ale čert to vem, z jedné fotky se nezblázním. Ovšem točit pomalu tři čtvrtě koncertu na video už je vážně moc…
Pilotí show byla nicméně parádní. Dva kluci z Ohia mě příjemně překvapili způsobem, jak zabavit na hodinu a půl celou halu. Projekce byly svěží a úžasně dokreslovaly atmosféru songů, občas se na nich promítly živé záběry, jinde spíše jednoduché obrazce nebo krátká videa připravená speciálně pro tu kterou písničku. A když se ze začátku při projekci bílých puntíků na černém plátně projevily Pavlovovy reflexy publika v podobě bleskově vytažených svítících mobilů (vida, občas tu atmosféru zase umí i hezky doladit!), bylo o ideální prostředí pro pecku Hometown postaráno.
Bylo skvělé, že twenty one pilots zahráli i aktuální hitovku Heathens. V každém městě ji totiž údajně nehrají. Pražskou arénu ale ovládla její klavírní podoba pod taktovkou virtuóza Tylera. Byl to zajímavý kontrast: na jedné straně klavír, na druhé hutná elektronická smyčka, jež k songu patří a celou arénu pravidelně prořezává jako břitva. A když už jsme u těch songů – playlist celého vystoupení byl doslova boží. Hitovky totiž zaznívaly hodně často: na Lane Boy, Ride, Stressed Out nebo Holding On To You příchozí nemuseli čekat až na konec, jako tomu bývá u řady jiných kapel.
A čekat se dlouho nemuselo ani na skryté eso v rukávu celého vystoupení. Už na konci druhé a výše zmiňované Hometown se totiž po menší pauze vynořil zpívající Tyler přímo mezi publikem na levé tribuně, aby zapěl poslední part. A měli jste vidět to překvapení, když to za nějakých dvacet minut udělal zase. To se ovšem přímo u zvukařů vynořili dokonce oba američtí mladíci. Fanynky a fanoušci se najednou slétli doprostřed prostoru na stání, vytáhli své svítící rakovinotvorné předměty a pravidelně fotili a nahrávali čtyři písně, které Tyler s Joshem odehráli jen metr od nich.
A právě od tohoto intermezza mě celý koncert chytnul nějak víc. Ne, že by se předchozí návštěva z Ohia nesnažila, ale „něco“ mi prostě chybělo. Takové to vnitřní souznění, které zažijete na dobrém živém koncertu.
twenty one pilots totiž v Praze odehráli opravdu úžasnou show. Nejen koncert, ale show. Plnou chrlící se páry z pódia (když mělo publikum skákat), dobrých vizuálů, písní odehraných přímo v publiku (Tyler začínal Holding On To You na ramenou fanouška, nebo bodyguarda, Joshovi zase fanoušci dokonce později podrželi i celou platformu s bubny, na které si opravdu zahrál), jednoho Joshova salta vzad a efektivních kouzelnických triků, kdy se Tyler zjevoval ke konci písní na jiné straně arény podobně mistrně jako Houdini.
Mimochodem, zmínil jsem se už, že nejefektnější bylo zjevení se na vyvýšeném stupínku dobrých pět metrů nad diváky v zadní části stání při songu Car Radio?
A myslel jsem, že odpadnu, když jsem před sebou viděl dvě šestnáctileté slečny, jak si během recitování textu Stressed Out stíhají ještě plácat stejně složitě, jako to dělají borci z kapely v samotném videu.
Celý zážitek byl navíc umocněn parádně emotivním koncem, na který si Piloti nechali popovější a pomalejší pecky zahrané u piána: Goner a závěrečnou Trees. Vsadím se, o co chcete, že právě díky poslednímu songu získal kult Twenty One Pilots do svých řad zase stovky dalších stoupenců. Tedy, hlavně stoupenkyň.
Autor fotografií: Peter Fulop
