Od 17. srpna do 3. září proběhl 14. ročník festivalu nového cirkusu Letní Letná. Kromě českých souborů přijaly pozvání i ty zahraniční – kanadský Cirque Alfonse, francouzsko-belgický soubor Collectif Malunés, francouzský Atelier Lefeuvre & André a katalánský soubor Escarlata Circus. Své premiéry nazkoušené pro Letní Letnou představily české soubory Losers Cirque Company a Cirk La Putyka, ta ve spolupráci s artisty z Rwandy.

Losers Cirque Company (Autor fotografie: František Ortmann)

Letošní Letní Letnou zahájilo open-air představení v názvem Bestiario/Bestiář, které bylo výsledkem společného týdenního workshopu českých a zahraničních artistů. Podobu představení určovala Firenza Guidi, která byla na Letní Letné v roce 2014 spolu s NoFit State Circus a jejich show Bianco, kterou režírovala. Současně festival zahájila i první z premiér, Hit, Tell the difference.

Kooperace českého souboru Cirk La Putyka se rwandským Future Vision Acrobat vyústila v představení o předsudcích, kulturních odlišnostech a o neporozuměních z nich pramenících. Scénu v polovině rozděluje plexisklo, jedna strana je potažená stříbrnou fólií a působí chladně a odtažitě, na druhé je položený zelený trávník. Hádejte, kterou stranu mají afričtí artisté?

Hit, Tell the difference (Autor fotografií: František Ortmann)

Představení ukazuje rozdíly mezi artisty. Ti afričtí nemají k dispozici trampolíny, houpačky ani cyr wheel, musí si vystačit s pneumatikou. Jdou do toho však po hlavě a nehledí na technickou preciznost. Ukázkou jejich temperamentu a bezprostřednosti je také scéna, kdy se rozutečou mezi diváky a potřásají si s nimi rukou, zatímco evropští artisté nesměle postávají na okraji své poloviny jeviště.

I když je úžasné, s jakým málem si afričtí artisté dokážou vystačit a přesto předvést parádní salta, a určitě si svou příležitost předvést se na Letní Letné zasloužili, po představení ve mně zůstal pocit jakési prvoplánovosti a nových předsudků o tom, jak se Afričané mají vlastně lépe díky své nevázanosti na společenské kodexy a spjatosti s přírodou, zatímco my, vyspělí, ale upjatí Evropané, pomalu hyneme ve svých betonových džunglích a neumíme se radovat ze života, protože se neustále honíme za úspěchem. Jsem proto velmi zvědavá na výsledný dokumentární film, který během zkoušení v České republice i Rwandě vznikal a který by měl mít příští rok premiéru.

Hlavní hvězdou letošního ročníku, která se usídlila v historickém Spiegeltentu, se stal kanadský soubor Cirque Alfonse se svým vousatým představením Barbu. Osobně jsem tuto show vynechala, neboť mě jejich trailer nepřesvědčil ani na druhé zhlédnutí, z oficiálních kritik a ohlasů v okolí jsem se však dozvěděla, že tento soubor je vousatý nejen co do vizáže, ale také co do vyznění jeho vtipů. Zřejmě záležitost pro opravdové fajnšmekry, kteří se mohli těšit z pohledu na kanadské fousáče v černých slipech.

Co mě naopak přesvědčilo okamžitě, byl Collectif Malunés se svým Forever Happily… Vítejte v pohádce. Nebo ne? Karkulka s cigaretou v puse diriguje vlka, jak se má ohlásit, aby babička uvěřila, že je ona. Spanilá Šípková Růženka pošle svého osvoboditele k šípku a malá mořská víla to má na háku, kde je ostatně zaháklá i ona sama. V závěru vás čeká akrobacie všech členů převlečených za staré babky, které by směle mohly konkurovat těm montypythonovským. Vidět babku letící vzduchem i s kabelkou a ustrašeným výrazem ve tváři je zážitek k nezaplacení.

Atelier Lefeuvre & André tvoří dva umělci, Didier André a Jean-Paul Lefeuvre. Na Letní Letné se představili se svou scénou o velikosti 2x2x2 metry, na níž představili svá dvě sóla Chez Moi Circus a Ni Omnibus. Ta se pak spojila do jednoho večerního kusu 8m3. Didier André měl v den, kdy jsem jeho představení navštívila i já, tu smůlu, že šlo o první uvedení. Navíc v odpoledním čase. Nebo to možná bylo počasím? Každopádně tak mrtvolné diváky jsem už dlouho nezažila.

Jeho vtipům se nikdo nesmál, nikdo netleskal, reakce žádné – pozitivní ani negativní. Kdo naopak reagoval velmi, a možná až příliš, byly děti v sále přítomné, které neustále vykřikovaly věty typu „Co to dělá?“, „Mami, jdeme pryč…“ a podobně. Smutné je, že v polovině se otráveně začal tvářit i sám André, nedivím se mu však a jen doufám, že v další dny se mu sešlo příznivější publikum. Jeho kolega Jean-Paul Lefeuvre měl o poznání větší úspěch a připadalo mi, že si i lépe dokáže poradit s omezeným prostorem.

Atelier Lefeuvre & André (Autor fotografie: František Ortmann)

Závěr festivalu patřil opět českému souboru, Losers Cirque Company, kteří zde vystoupili již počtvrté a opět s novým kusem. Jejich premiéra projektu Kolaps je návratem ke kořenům souboru, celá založená na ekvilibristice. Oproti Walls, kde členové souboru koketovali s houpačkou, či Beach Boys, kde pracovali i se surfařskými prkny, si v Kolapsu vystačili jen sami se sebou. Soubor se také rozrostl o nové členy.

Kolaps se dosavadní práci proto vymyká, nejen díky novým tvářím, ale také díky tomu, že na rozdíl od předchozích tří projektů zde není daná výpravná linka. Celý kus je spíše poetický a střídá obraz za obrazem, což umocňuje i osvětlení a videomapping na plátně v zadní části jeviště. Netvrdím však, že rezignace na příběh byla představení na škodu, za mě určitě lepší než loňská premiéra, která mě dvakrát nenadchla.

Kolaps (Autor fotografie: František Ortmann)

Letní Letná však nejsou jen tyto detailněji zmínění umělci, Letní Letná jsou dva týdny plné představení skvělých artistů. Byla by proto škoda aspoň v krátkosti nezmínit i ty ostatní – Cirkus TeTy, Bratry v tricku, Cirqueon či setkání mimů během Mimsession. Tradiční součástí festivalu je také open-air Stand‘artní kabaret souboru Vosto5, na něž se i letos sešel neuvěřitelný počet diváků.