Pár let zpátky jsem na blogu jednoho Američana objevila video sympatických hudebníků, kteří tou dobou ještě na slávu teprve čekali. Stáli na verandě domku kdesi v horách a jeden z nich zpíval: „Klídek, Angie, vrať se zpátky do postele“. Tu samou písničku jsem si mohla v neděli 20. listopadu poslechnout znovu, tentokrát ale živě a se vší parádou v natřískaném Velkém sálu Lucerny.
Když se v roce 2002 teprve devatenáctiletý mladík jménem Josh předávkoval, jeho bratr Jeremiah Fraites a nejlepší kamarád Wesley Schultz začali skládat hudbu, aby se s celou událostí vyrovnali. Tak vznikla kapela, která si původně říkala Free Beers, dnes folkrockoví The Lumineers. Rodáci z New Jersey k sobě časem přibrali ještě cellistku Neylu Pekarek a The Lumineers, jak je známe dnes, konečně našli svůj hlas.
První album, které neslo jméno kapely samotné, vyšlo v roce 2012 a světu dalo hity jako Ho Hey! nebo Stubborn Love, na druhé album Cleopatra jsme si počkali čtyři roky. The Lumineers si na něm zůstali věrní a upřímně myslím, že se vydařilo. V rámci The Cleopatra World Tour tak The Lumineers zavítali do Prahy, poprvé a určitě ne naposledy.
Fronta se toho dne táhla přes půlku Václaváku. Trošku jsem se bála, že budu ve svých třiceti těžce nejstarším návštěvníkem koncertu, ale to se naštěstí nestalo. Ve vyprodaném sále jsme si chvilku počkali. Předskokani, kanadští Bahamas, mě moc nezaujali. O to větší nářez přišel po nich. Na scéně se kromě osvětlených krystalů objevil retro klavír a větší počet mikrofonů, než jsem čekala. The Lumineers k sobě totiž přibrali další tři hudebníky, kteří ale nejsou tak úplně ofiko členové kapely.
Koncert otevřela úvodní skladba z alba Cleopatra Sleep on the Floor. Po ní následovaly vypalovačky Ophelia, Cleopatra, Ho Hey!, Flowers in Your Hair nebo smutnější záležitosti jako Charlie Boy, písnička, kterou Wesley Schultz napsal coby protest proti lákání mladých mužů do armády (konkrétně do Vietnamu, kde padl Schultzův příbuzný Charles).
Pár koncertů jsem už oddupala, ale The Lumineers byli jedni z nejlepších. Nepotrpěli si na okázalou show (to by k nim ani nešlo), ale prostě a jednoduše to tam narvali. Během vystoupení vystřídali celou řadu hudebních nástrojů, v jednu chvíli zpívali úmyslně bez mikrofonů a k mému velkému nadšení požádal Wesley Schultz posluchače, aby nechali mobilní telefony a foťáky v kapsách.
Pár duševně chorých jedinců to ale nepochopilo. Celé vystoupení pulsovalo úžasnou energií, kterou si kapela s publikem vyměňovala fifty fifty a kromě vystřelených konfet si pár lidí mohlo na Wesleyho sáhnout, když během jedné písničky prošel mezi fanoušky. Jenže smůla, holky, když Wesley uváděl písničku Dead Sea, nezapomněl se zmínit, že mu kdysi jedna dívka, která je dnes jeho manželkou, řekla, že je jako Mrtvé moře – když je s ním, nehrozí, že by šla ke dnu.
Skvělé bylo, že i pomalejší songy předvedli v rychlejším provedení. Hudebně to nemělo nejmenší chybičku, ono to vlastně nemělo žádnou chybu, snad jen tu, že teď vím, že „live“ jsou The Lumineers milionkrát lepší než v uších na mp3 (což se o spoustě kapel říct nedá).
Jejich hudba je jednoduchá, a i když nezpívají pouze o veselých věcech, přesto je v jejich tvorbě vždycky kus světla. Název, který jim kdysi dal jeden uvaděč omylem (a který si nakonec nechali), tak mají zasloužený. Já jsem si koncert maximálně užila, a když se loučili skladbou Stubborn Love, říkala jsem si, že to byly skvěle utracený peníze.
Autorka ilustrací: Šárka Motyčková
