Jedny z posledních červnových dní ožil Hradec Králové divadelním festivalem Divadlo evropských regionů. 22. ročník nabídl domácí i zahraniční soubory a besedy se známými osobnostmi. Tradičně festival probíhal ve třech liniích – v Klicperově divadle, Divadle Drak a v ulicích a Žižkových sadech. Ačkoli v těch nebylo tak nabito jako v minulých letech, a to ani divácky, ani co se produkční stránky věci týče.
Začněme přiznáním, že v Divadle Drak mě letos nic z programu nezaujalo a tato linka mě tudíž úplně minula. A začněme také Open Airem, ať to méně příjemné máme brzy za sebou. Letošní ročník, který se tematicky inspiroval sám sebou a nesl se v duchu Open Air, byl pro mě velkým zklamáním.
Z minulých let jsem byla zvyklá na nabitý program, kdy jsem nevěděla, na které představení běžet dřív a večery končívaly až nad ránem na některé z hudebních stagí. Letos Open Air připomínal spíš hudební festival. Hudba se sady linula v podstatě nepřetržitě, ale divadelní stany aby člověk pohledal. A když našel, zjistil, že program opakuje dost inscenací z loňska. A předloňska.
A… Tak soubor Q10 přehrál svůj Večer tříkrálový, Mnoho povyku pro nic a triptych Malamadre. Krátké a úderné divadlo přivezlo svůj Punk není mrkev a Václav Bartoš opět rozhlašoval, aby na jeho Školní výlet nikdo nechodil, protože je to blbost. V čemž má pravdu, nicméně vidět to je povinností každého návštěvníka, neboť Školní výlet zkrátka k festivalu už tak nějak patří. Takže nadávat, že se opakuje tedy ode mě nyní není na místě.
Další tradiční soubor, Koňa a Motora, se letos neukázal vůbec, místo nich dorazili ostravští MÚ. Moc dlouho se však neohřáli, jen od pátku do úterý a čau. UMSKUP, který je nahradil, však přijel až na druhý pátek a sobotu festivalu, takže místo po dva dny zelo prázdnotou.
A jednou se stalo, že jsem vyrazila dle programu na představení Mnoho povyku pro nic souboru Mrsťa prsťa a musím říct, že to opravdu bylo doslova pro nic, jelikož ve stanovený čas byli na místě jen zmatení diváci, kteří se dle programu ujišťovali, že jsou zde správně. Byli. Kde byli však Mrsťa Prsťa se už asi nedozvíme.
Když k tomu přidáme ještě několik zrušených představení, byť uznávám, že z důvodů, které organizátoři Open Airu nemohli ovlivnit, nedalo se zklamání z letošního průběhu zabránit.
Přesto však nemohu říct, že jsem pár představení, a dokonce dobrých, na Open Airu nezhlédla. Již zmínění UMSKUP našvédovali v Hradci další dva filmy, Vinnetoua a Hanebný pancharty. Nechyběli ani Vosto5 se svým Stand´artním kabaretem a novou rozhlasovou hrou Proton, v níž hostuje Petr Marek.
Geisslers Hofcomoedianten kromě potlesku za Lásku ke třem pomerančům sklidili i v Hradci úspěch se svou geniálně pojatou scénografií v inscenaci Krabat. Pa.Le.Ťác.I jsou dalším souborem, který se divadelního festivalu účastní stále dokola, ale jelikož je jejich doménou improvizace, nemusí se divák bát, že představení budou stále stejná, právě naopak. Vojcek Divadla D21 působil ještě depresivněji než ten plzeňský, což už je co říct a přiznám se, že jednou mi jej vidět stačilo. Velkým (a příjemným) překvapením pak pro mě představovaly Relikty hmyzu a jejich F.Racek /život a dílo/.
Pohřeb umělce. Kdo přišel a pláče vůbec někdo? Co je umění? Nabubřelost? Snaha udělat se zajímavým? A umí vůbec něco umělec? Netradiční pohřební hostina, při níž doopravdy truchlí málokdo. A na koho samozřejmě nedám dopustit jsou 11:55, jejichž J. Sinclair – Umění braku ON AIR ukázalo, že jsou nejen zdatní herci, ale i zvukaři. Rozhlasová hra, kterou musíte vidět. Fakt. O to víc mě mrzí, že jejich Regulace intimity mě neustále míjí.
Oč větší zklamání jsem zažívala na Open Airu, o to víc nadšená jsem byla z letošní festivalové dramaturgie Klicperova divadla. Jedno z nejlepších představení bylo Dobrý proti severáku francouzského Ciné XIII Théâtre Paris, které celé Divadlo evropských regionů zahajovalo.
Následovalo slavnostní večerní zahájení a Zimní pohádka Dejvického divadla. V pozdních večerních hodinách pak bylo možné zhlédnout ještě Small Town Boy Divadla Letí v režii Mariána Amslera. Druhý den jsem plesala na Poker Face (Jihočeské divadlo) nad Věrou Hlaváčkovou, která mě už loni nadchla v Job Interviews (za roli v této hře byla dokonce v užší nominaci na Thálii).
Večer pak Klicperovo divadlo nabídlo svou hru Srpen v zemi indiánů se Zorou Valchařovou-Poulovou, která za roli Violet získala letošní Thálii.
Třetí festivalový den, stejně jako ty ostatní, nabídl dopolední představení z repertoáru Klicperova divadla, odpoledne pak diváky čekal Nick, Milan Kňažko jako Shylock, rozebírající tuto Shakespearovu postavu a opět pozdněvečerní Zločiny.Ženy.Doc, dokumentární hru rozhovorů ruské novinářky se dvěma vězeňkyněmi odsouzenými za vraždu.
V pondělí jsem se nevydala ani na jednu z nabízených her (Pankrác ´45 Švandova divadla a S úsměvy idiotů Divadla v Dlouhé), ale na besedu s profesorem Martinem Hilským, překladatelem Shakespeara. Zúčastněné čekalo hodinové příjemné povídání a rozbor her v rámci festivalu uvedených (došlo i na postavu Shylocka).
Středeční Otec kladenského divadla byl zrušen, není ostatně žádným tajemstvím, že Městské divadlo Kladno se v poslední době potýká s mnohými potížemi, ostatně loňské změny titulů v průběhu DER se týkaly také právě tohoto divadla.
Chaplin Městského divadla v Mladé Boleslavi s Matoušem Rumlem v hlavní roli však případnou ztrátu vynahradil divákům víc než dost. Není divu, že několik Thálií skončilo i v tomto souboru, konkrétně právě u Matouše Rumla (ocenění do 33 let), Petra Mikesky (za roli Verlaina v Úplném zatmění) a čerstvě i u Radima Madeji (za roli Tima Tooneyho ve hře Novecento).
S napětím jsem očekávala druhou polovinu festivalového maratonu a těšila jsem se na Krále Leara (Městské divadlo Brno), kterého ztvárnil Boleslav Polívka. Tvrdit, že jsem byla zklamaná, nemohu, leč musím uznat, že mi Polívka do role sedl až v druhé polovině hry, kdy Lear zešílí. V této rovině byl bezkonkurenční.
Vážnost, potřebná v první půli hry, mi u něj však chyběla. S nadšením jsem ale kvitovala Michala Isteníka v roli králova blázna. Druhý pátek byl věnován také brněnskému divadlu, tentokrát Národnímu a jeho Běsům. Sobota pak tvořila profilový den Divadla Na zábradlí, které přivezlo Krásné psací stroje, Požitkáře a Hamlety.
A už tu máme den poslední, samotný závěr festivalu, velké grande finale, na které jsem se těšila od květnového zveřejnění programu. A zároveň jsem se utápěla v obavách, aby mé velké očekávání nepřineslo jen velké rozčarování. Považte sami – Sluha dvou pánů v podaní italského Piccolo Teatro di Milano. Rozčarování se naštěstí nekonalo.
Italský temperament zaplnil celé jeviště takovým způsobem, že nevadily ani občasné výpadky titulkovacího zařízení. Zvlášť, když se herci několik replik naučili v češtině. Celá inscenace je provedena v duchu tradiční commedia dell’arte, Truffaldino se tak objevuje v klasickém kostýmu taškáře Harlekýna. Nesmí chybět ani další typické postavy Kolombíny, pana Pantalone a Dottore. Závěrečný dlouhý standing ovation byl rozhodně na místě.
