Pohřební průvodci otevírají téma umírání a smrti z různých úhlů pohledu a budují novou pohřební kulturu v České republice. Někteří nemají na vybranou a musí jej řešit, protože jim zkrátka vstoupilo do života. A často tápou v tom, co je potřeba řešit a jaké mají možnosti. Téma smrti je totiž v Čechách velké tabu. A protože se jedná o téma aktuální, popovídali jsme si s Olegem Vojtíškem, který projekt Pohřební průvodci založil.
Co vás vedlo k práci v pohřebnictví a jaká byla vaše cesta k tomuto povolání?
Viděli jsme, jak jsou u nás pohřby odosobněné a zbavené emocí, a přitom mohou být velmi osobní a plné lásky. Mohou být oslavou života. Proto jsme začali s našimi prvními pokusy a zjistili jsme, že nám lidé sice děkovali, ale že ve skutečnosti chtějí něco úplně jiného, než co jsme si my ve svém nadšení vymysleli. Že chtějí vzpomínat na zesnulého nahlas, ale i potichu: psát mu vzkazy, vypouštět balónky, pouštět po vodě papírové lodičky. Že chtějí, abychom pomohli smrt zpracovat i jejich dětem. Tak jsme začali dělat to, co nám říkali lidé. Vlastně většina z toho, co děláme, vychází z praxe: vidíme, co léčí a co naopak škodí.
Jaká je největší výzva při organizaci pohřbu a jak se s ní vyrovnáváte?
Nejtěžší je rozhodnout, co nechat na pozůstalých a co naopak udělat za ně. Když připravujeme pohřeb, je dobře, když se pozůstalí zapojí, ohromně jim to pomáhá smrt zpracovat. Dlouho vybírají místo, aby bylo opravdu osobní, fotky, které budeme promítat nebo je vyvěsíme, hudbu, oblečení… ale třeba velkou pohřební řeč už často napíšeme za ně. Povypráví nám o zesnulém a my napíšeme takovou řeč, aby ho skutečně zachycovala. Co miloval, co nesnášel, co jsme s ním zažili, co jsme na něm milovali, ale třeba i neměli rádi. Zároveň jim to samotným pomůže si mnohé připomenout a uvědomit, ale bez nutnosti to koheretně sepisovat a dbát na detaily. Dále za ně vyřizujeme všechny úřady, matriky, pohřebné – zkrátka proto, abychom jim co nejvíce odlehčili a zabránili traumatu.
Někteří se ale potřebují zapojit mnohem aktivněji: třeba chtějí sami vykopat hrob, anebo v truhlářské dílně sami stlučou rakev. Je to krásná poslední služba zesnulému. Někdo si může klepat na čelo, ale já tomu tleskám.
Jaké jsou nejdůležitější aspekty péče o pozůstalé během procesu pohřbu?
Každý truchlí po svém, ale obecně potřebujeme nejdříve zvládnout šok, pak si uvědomit, co se doopravdy stalo (že náš milovaný zemřel a už není a nebude), pak začít rozplétat staré předivo vztahů a postupně splétat nové. Když nám někdo zemře, celý svět se nám tak trochu pootočí. Pohřeb, pokud je dobrý, může celý proces usnadnit. Existují ale i jiné mnohé způsoby, jakými truchlit.
My se snažíme dodržovat všechny zásady, kterými se řídí i psychologové, ale jsou tady dva podstatné rozdíly: snažíme se, aby to i pro nás bylo osobní, nedržíme si odstup, naopak. A druhá věc: chceme, aby se pozůstalí zapojili, nesnažíme se je “chránit před realitou” a vše za ně udělat. Naopak, pomáháme jim si tu realitu uvědomit, ale tak, abychom je netraumatizovali.
Můžete popsat, jaký vliv máte na podporu pozůstalých během smutečního obřadu?
Podle nás je nezanedbatelným (a přitom tak jednoduchým!) přínosem naší práce to, že tam jsme s nimi. Dokážeme je provést celým obřadem, vystupujeme tam jako určitá autorita, o kterou se pozůstalí mohou opřít. Stále ale zůstáváme přístupní a otevření. Navíc, pokud obřad organizujeme, tak to také znamená, že místo zajistíme a přijedeme připravit, takže jakmile je všechno vymyšleno, stačí, aby pozůstalí přijeli a nechtějí-li jinak, mohou se plně věnovat sami sobě, rodině a skutečně obřad prožít, netrápit se průběhem.
Jaká je role tradice ve vaší práci a jak se mění požadavky a preference lidí ohledně pohřebních ceremoniálů?
Českou tradicí je obřadní síň krematoria, dvě až tři písně z playlistu (“Až mě andělé…”) a řečník, který řekne několik lehce poupravených, ale vlastně stejných vět. Rakev pak zajede někam do zdi (kremační pec je úplně jinde, než kam rakev zajíždí, často dokonce zesnulého odváží do jiného města) a končí se. Za sklem totiž čeká další rodina v pořadí na svých 15 minut.
Myslím, že si lidé uvědomují, že to není dobře, a sami hledají, co by jim pomohlo. Mnoho skutečných obřadů se odehrává v soukromí, v rodinách, na chalupách…
Jaký je váš přístup k péči o pozůstalé, kteří se potýkají s emocionálními obtížemi během pohřebního procesu?
Řekli bychom, že o mnohém se dá povyprávět, vysvětlit si a ujistit pozůstalého, že jeho smutek je normální a očekávaná reakce – kde je láska, je i bolest, kdyby tam bolest nebyla, je to lhostejnost. Ale na skutečně hluboké trauma lidem doporučujeme terapie. Dobrého psychologa skutečně nahradit nemůžeme a rozhodně to není tabu, jak se dnes hlavně starší generace domnívají. Terapie nejsou jenom pro “šílence”, vysoké procento lidí se zkrátka potýká s obtížnými životními situacemi, ve kterých si neumí poradit sami, a smrt blízkého, zvláště pokud byla náhlá, do takových situací rozhodně patří.
Jak se vaše práce liší při organizaci různých typů pohřbů (například tradiční, humanistické, náboženské)?
Nijak. Vlastně každý náš obřad je humanistický a nemusí být jen v parku nebo u vody. Může být i v kostele s páterem, nebo v obřadní síni krematoria. I tam se dá udělat takový obřad, aby byl osobní a aby pomohl. Prostředí bude sice trochu ponuré, ale úsměv, ten tam stejně proklouzne, stejně jako slunce vždy ukáže pár paprsků zpoza mraků.
Jaké dovednosti a vlastnosti jsou podle vás nezbytné pro práci jako pohřební průvodce?
Hlavní je opravdová empatie, schopnost pochopit a nacítit i lidi úplně mimo vlastní bublinu.
No a pak je to velmi různorodé: například umět napsat krásnou řeč, která navíc pomůže – třeba vyviní pozůstalé, pokud cítí, že něco zanedbali, nebo shrne život zesnulého z pohledu někoho třetího, což občas sami nezvládáme, protože jsme zaslepeni vlastními emocemi (a ty nemusí být vždy pouze pozitivní). Nebo také umět řídit dodávku v rozbahněném terénu cestou na horskou louku, kde budeme sázet strom za zesnulého. Taky umět naplnit padesát balónků pro děti, které na ně napíšou vzkazy zesnulému, a pak je vypustí (není to tak jednoduché, jak to zní). A dalších milion věcí.
Můžete popsat jeden z vašich nejvíce pamětihodných momentů nebo příběh, kterým jste prošli během vaší kariéry?
Největší příběhy jsou ty malé. Intimní, osobní. To jsou ty, které nás dojímají spolu s klienty. A mnohé z nich si budeme pamatovat nadosmrti.
Není to nutně vypouštění raket, balónů, nebo zapalování lodí. Já chápu senzacechtivou novinařinu, ale mně to hledání bombastických, spektakulárních a hvězdných příběhů už začíná vadit.
Jak se staráte o vlastní pohodu a emoční zdraví při práci s pozůstalými a ztrátou?
Překvapivě nám ta práce spíše pomáhá. Pomáháte lidem, děláte velmi naplňující práci, lidé jsou vám vděční, co může být víc?
Ano, v rámci Asociace Poradců pro pozůstalé máme supervizi, kterou využíváme, ale obešli bychom se i bez ní. Pro mě je to spíše zajímavé sdílení zkušeností. No a pak je důležité mít jednoduše vyvážený život: dobré vztahy, fyzickou aktivitu a tak.
Opravdu víte, jak se nebát smrti? Můžete mi to tajemství prozradit?
Ano. Tím, že ji přijímáme. Tím, že se s ní smíříme a že se na ni tak trochu připravíme. Že o ní budeme mluvit, a dokonce si ji vlastně můžeme i trochu nacvičit. Třeba když se odstěhujeme z bytu – to je velká změna, a je to vlastně taková malá smrt. Podobně když nás vyhodí z práce, to je taky taková malá smrt!
Co je špatně na dnešním pohřebnictví?
Že je odlidštěné. Zvykli jsme si na to, že obřad trvá 15 minut v krematoriu, přednáší se ta samá řeč, pouští se ty samé písničky a šup šup ven, protože už jsou na řadě další… vždyť je to strašné. A protože lidé vidí, že je to strašné, tak raději pak obřad ani neudělají – a tak je v Praze 80 % pohřbů bez obřadu, což je ještě horší. Smrt nezpracujete a ponesete si ji jako těžké kameny v břiše, které vás jen budou stahovat dolů.
Když někdo truchlí, co mu říkat a co naopak neříkat?
Truchlící člověk často bývá hodně sám. A potřebuje, chce o zesnulém mluvit. Ale my mu říkáme, že to přejde, ať se vzchopí, ať je silný, ať se tomu postaví a podobně. Přitom správně je to naopak: jen ať pláče, ať o tom mluví, ať to řeší, mluvme s ním a řešme to s ním, naslouchejme mu, podporujme ho v tom. Vezměme ho na kávu, pivo, oběd, procházku. Buďme v tom aktivní: neříkejme “kdybys chtěl, tak…” ale popadněme ho za ruku – teď samozřejmě trochu přeháním, ale nebojme se toho. Taky neotáčejme řeč a pozornost na sebe: klasická ukázka je “vím jak ti je, já když…”. Ne. Nevíme, jak mu je, truchlení je velmi individuální. A poslední věc: nedivme se přehnaným reakcím. Truchlení zkrátka je sobecké.
Smí se urna otevřít a rozprášit popel?
Samozřejmě, že urnu smí otevřít každý. A rozprášit popel taky, ale jen tam, kde nám to majitel pozemku dovolí (nebo jsme jím my sami, pak se ptát nemusíme). V pohřebnictví panuje mnoho mýtů, které často šíří i samotné pohřební služby, aby si ulehčily práci.
Co byste poradil lidem, kteří sice jsou pod lékařským dohledem, ale trpí psychickými problémy, mezi něž patří například extrémní strach ze smrti?
Strach ze smrti patří mezi základní lidské obavy. Někteří filozofové tvrdí, že abychom porazili strach ze smrti, tak jsme vymysleli náboženství. Dokonce jiní říkají, že právě strach ze smrti vedl k samotnému vzniku kultury.
Obecně, když má někdo panickou ataku, tak je potřeba řešit tu panickou ataku podle normálních lékařských postupů, a ne strach ze smrti. Ten, pokud je skutečně pohlcující, je potřeba řešit s psychologem.
Co si myslíte vy, že bude po smrti?
Když jste se smrtí v kontaktu tak často, jako my, tak vás to poznamená. Najednou ego ustupuje a přichází pokora. Najednou vnímáte zcela jiné hodnoty než jenom produktivitu a kolik vyděláte. Přestane vás zajímat sociální srovnávání, například. Začnete se těšit z drobností. Někdo projde spirituální transformací (ať už to pro něj znamená cokoliv), někdo prostě začne žít plnější život. A v tu chvíli vás netrápí, co bude po smrti, protože váš smysl je tady a teď, a vy ho naplňujete a té smrti se postupně bojíte míň a míň.
Setkáváte se občas i s nevolí duchovních a podobných osob, které váš způsob odchodu neuznávají?
S duchovními se nám spolupracuje velmi dobře, protože máme společný cíl. A oni sami často chtějí propojit naši profánní část obřadu s tou svou, posvátnou. Kostel sloužil jako místo pohřbů posledních min. 2000 let a na tom se nic nezměnilo. Nedávno jsme třeba měli plný kostel maturantů, kterým zemřel spolužák: dvě hodiny na něj vzpomínali, podávali si mikrofon, pak se hrálo a zpívalo…
Máte například i kancelář, kde se mohli truchlící posadit a povídat s vámi?
Jasně, my se rádi s pozůstalými potkáme u nás, v kavárně, nebo u nich doma. Ale stejně většina volí raději telefon nebo videohovor: třeba proto, že různí členové rodiny jsou na různých místech. Ale hlavně proto, že když domlouváte pohřeb, tak chcete být v bezpečném prostředí (třeba u sebe doma), ale zároveň nechcete, aby vám tam lezl někdo cizí.
