Petra Štarková je česká spisovatelka a psycholožka. Píše knihy pro děti, mládež a je také autorkou společenských románů. Ve své tvorbě propojuje příběhy s psychologií, emocemi a tématy, která děti i dospělí denně prožívají. Její knihy byly několikrát oceněny, zařazeny do prestižních výběrů a dlouhodobě pomáhají dětem lépe rozumět sobě i světu kolem nich. Žije v Brně, pochází z Jevíčka a kromě psaní pracuje jako psycholožka a soudní znalkyně.
V současné době (19. března 2026) vychází její další román Skladiště.
Co vás inspirovalo k napsání Skladiště? Bylo to konkrétní prostředí nebo spíš touha zkoumat mezilidské vztahy v práci?
Inspirace přišla vlastně ze dvou směrů zároveň. Na jedné straně mě dlouhodobě zajímají mezilidské vztahy v nejrůznějších podobách. A situace v práci jsou ideálním prostorem pro jejich navazování. Člověk si kolegy nevybírá, přesto s nimi tráví velkou část života. A právě v takových situacích se velmi rychle ukazuje, kdo jsme, jaké máme slabiny, čeho se bojíme, nebo co naopak dokážeme překonat.
A pak přišlo i to konkrétní prostředí. Myšlenka sdíleného skladiště, kde má každý svou malou kóji a zároveň jsou všichni nuceni sdílet jeden prostor, mi připadala literárně velmi zajímavá. Je to trochu jako malý mikrosvět – lidé tam přicházejí se svými životními problémy, minulostí i nadějemi, a postupně se začnou navzájem ovlivňovat.
Jak se vaše zkušenost psycholožky promítla do psaní této knihy?
Moje profese se do psaní promítla hlavně v tom, jak přemýšlím o postavách. Když vytvářím nějakou postavu, nesnažím se jen vymyslet zajímavý příběh, ale hlavně pochopit, proč se ten člověk chová právě takhle. Co má za sebou, čeho se bojí, jaké strategie si v životě vytvořil, aby zvládal věci, které jsou pro něj těžké.
V psychologii člověk velmi rychle zjistí, že lidské chování málokdy dává smysl na první pohled. Lidé často jednají způsobem, který zvenčí vypadá zvláštně nebo iracionálně, ale když znáte jejich zkušenosti a životní okolnosti, začne to být pochopitelné. A přesně to mě při psaní zajímá – ukázat, že za každým chováním je nějaký příběh.
Zároveň jsem si ze své praxe přinesla i určitou zdrženlivost v hodnocení postav. Snažím se je nesoudit a nenechat je být jen kladné, nebo záporné. Spíš mě baví sledovat, jak se postupně odhalují jejich slabosti, zranění i dobré stránky. Myslím, že právě to dává příběhu větší věrohodnost – čtenář má pocit, že by ty lidi mohl opravdu potkat.
Proč jste se rozhodla zaměřit na práci a anonymitu ve sdíleném prostoru, místo intimního prostředí domova, jako v předchozím románu Dej mi pokoj?
V předchozím románu jsem pracovala hlavně s velmi intimním prostorem – s rodinou, vztahy a situacemi, které se odehrávají za zavřenými dveřmi. Tentokrát mě naopak lákalo vystoupit z toho soukromého světa ven a podívat se na lidi v prostředí, kde se vlastně skoro neznají.
Sdílené skladiště mi navíc přišlo jako dobrá metafora. Místo, které byste si na první dobrou nevybrali, ale ono se vám prostě stane. A snažíte se tam nějak přežít. Na začátku. Později ale chcete už něco víc.
Ve Skladišti sledujeme šest postav se šesti různými osudy. Jak jste vybírala, které životní situace zahrnout?
Já jsem si je úplně nevybírala. U mě je to spíš tak, že si postavy i situace vybírají mě. Někdy si i racionálně říkám – o tomhle přece nebudu psát, to nebude populární, to nebude lidi zajímat a nebudou to chtít číst, jenže ty postavy si to stejně nakonec vynutí. Třeba Skladiště je vyloženě plné postav, které na nějakou popularitu nebo oblíbenost, bojím se, moc šancí nemají – nesmělý nerd s nadváhou, nejistá starší paní a podobně.
Jsou postavy inspirované skutečnými lidmi, nebo spíš psychologickými archetypy?
Stejně jako v mé předchozí knize Dej mi pokoj, i v novém románu Skladiště je každá postava tak trochu archetypální. To mimo jiné znamená, že inspirací pro ni nebyl jen jeden konkrétní člověk, ale několik lidí, kteří řeší podobné problémy, reagují a přemýšlejí podobně. Ráda bych, aby se čtenáři v mých knihách nacházeli – aby si při čtení řekli: tohle je o mně, to jsem já. A zároveň aby moje postavy tak trochu nabádaly k nějakému řešení problémů, které mají, nebo aspoň aby nadhazovali možnosti, jak by se jejich problémy mohly řešit. Je to tak trochu moje profesní deformace – celý život je moje práce o tom pomáhat lidem řešit jejich problémy, učit je, jak na ně, dávat jim sílu k tomu řešení. A asi ani když píšu knihy, tak se nedokážu od téhle role úplně odpoutat.
Kniha se zabývá prací, výkonem, pocitem nahraditelnosti. Myslíte, že se dnešní pracovní prostředí stává pro lidi stále „psychologicky náročnějším skladištěm“?
Myslím si, že dnešní pracoviště jsou víc a víc anonymní. Lidé práci častěji střídají a na pracovištích jsou na sobě míň a míň závislí. Dřív, když jste například chtěli o pauze kávu, museli jste jít do kuchyňky a poprosit kuchařku, aby vám ji uvařila. Když jste si chtěli zavolat, museli jste na recepci a domluvit se s recepčním. Dnes má každý svůj mobil a rychlovarnou konvici, takže o těchto věcech s nikým komunikovat nemusí. Ale zároveň tak ubývá příležitostí k seznámení, navázání vztahů. Hodně lidí zůstává osamělých i uprostřed obrovské haly plné zaměstnanců. A přesně o tom jsem ve své knize chtěla psát. Jednak na to upozornit, vyzdvihnout to jako zajímavé téma nebo jako něco, nad čím bychom se měli zamyslet, co by se možná mohlo řešit. A tím osamělým lidem tak trochu dodat i odvahu něco s tím udělat. Zkusit třeba zítra na někoho promluvit, něco nabídnout, trochu víc se poznat.
Váš předchozí román se věnoval intimním vztahům a domácím situacím. Jak se psaní o pracovním prostředí lišilo?
No, ono i sdílené pracoviště je vlastně docela intimní prostředí (úsměv). Takže mám pocit, že se to zas tak moc neliší. Možná v tom, že předchozí román je víc o lidech, kteří už se léta znají, žijí spolu. Tenhle je mnohem víc o osamělých jedincích, kteří se teprve sbližují a vytvářejí si mezi sebou nějaké vazby. A popravdě – moc jim to na začátku nejde.
Máte během psaní tendenci více analyzovat postavy psychologicky, nebo se necháváte vést příběhem?
Psaní knihy je pro mě taková mozaika – nejdřív vidíte neurčitý obrys, téma, základní poselství, prostředí knihy (v tomto případě sdílený sklad pro e–shopy), potom do něj musíte postupně doplnit všechny dílky, které tam patří. U Skladiště to bylo hodně tak, že jsem věděla, jaké postavy jsou, co se jim děje, co chtějí a co dělají. A ty jejich povahy, motivace a styl jednání potom do jisté míry už dotvářely děj.
Byla práce na Skladišti pro vás terapeutickým procesem, nebo spíš profesionální výzvou?
Psaní je pro mě druhou profesí. Sebeterapeutické aspekty do něj nevkládám a ani si nemyslím, že by to měli u běžně vydávaných knih autoři dělat (tedy s výjimkou vyloženě osobních příběhů). Spisovatel píše především pro lidi, kteří knihu budou číst. Jinak docela výzva pro mě byla a je udržet kvalitu a styl mého prvního románu. Uvidíme podle reakcí čtenářů, jak se to podařilo.
Co vám během psaní nejvíce dělalo radost a co bylo nejtěžší?
Nejtěžší na tomhle byly určitě korektury (úsměv). Nejsem ten typ autora, který napíše knihu a redakce je spokojená natolik, že už na tom nechce měnit ani čárku, takže jsem zvyklá některé věci na svých knihách diskutovat, konzultovat, nebo se o nich i dohadovat. Vždycky ale nakonec dojdeme ke konsensu.
U Skladiště jsme ale s mým redaktorem nemuseli řešit jen faktické záležitosti a gramatiku. Román je vystavěn na střídání pohledu pěti až šesti osob, které chvílemi něco prožívají společně, chvílemi každá zvlášť, přitom docházejí k nějakému poznání, získávají nové dovednosti, mění své názory. To všechno bylo náročné sladit tak, aby to sedělo dobře jako celek časově, fakticky i po psychologické stránce. Ale věřím, že se to podařilo.
Velkou radost mi dělají ty okamžiky, kdy se kniha dostane do světa. Ráda sleduju, jak na ni lidé reagují, co jim říká, jak na ně působí. Úžasné jsou třeba situace, kdy si čtenáři díky knize uvědomí, co by na svém životě mohli změnit k lepšímu a udělají to.
Kde bude kniha k dostání?
Tak já doufám, že ve všech knihkupectvích (úsměv). Popravdě řečeno, to, kde se knížka dá koupit, je dost ovlivňováno tím, jak moc ji lidi chtějí – kolik čtenářů se na ni ptá v obchodech, jak velké jsou předobjednávky před vydáním a podobně. Funguje to tak, že když je o knihu velký zájem, objedná ji víc knihkupců a nakladatel jí udělá i větší propagaci, takže ji pak vidíte úplně všude. Naopak, když nějaká kniha na začátku žádný zájem nevzbuzuje, je potom těžké ji do čtenářského povědomí dostat.
Důležité jsou pro mě ale i knihovny a možnost, aby si knihu mohli lidé koupit i v elektronické podobě – ne každý chce nebo může číst knížky standardním způsobem. A je fajn, že to takhle funguje.
Můžeme se těšit na další romány, které budou sledovat běžný život z psychologického pohledu?
Určitě. Popravdě řečeno mám rozepsanou další knihu v podobném stylu – pracovní název je Dar. A tématem by mělo být to, že někdy v životě se nám stane, že dostaneme obrovský dar – například se nám nečekaně vrátí zdraví, najdeme lásku, když už ji nehledáme nebo získáme velké množství peněz. Tak trochu doufám, že ji dopíšu ještě letos.
