Terén rumunského pohoří Fagaraš jsme mnohdy neměli naservírovaný na stříbrném podnose jako stezky, které nám nabízí turistika v Česku. Zásoby vody jsme brali z kteréhokoliv zdroje, na který jsme cestou narazili. Ale nepropadali jsme panice. Ani když jsme bloudili, nebo hrozilo, že budeme spát v kritických podmínkách.
Ráno jsme si všichni zacvičili pozdrav slunci a společně se občerstvili ovesnými vločkami s ořechy a rozinkami. Naložili jsme krosny na záda a vyrazili vstříc dalšímu dobrodružství. V potůčku opodál jsme doplnili zásoby vody a osvěžili se. Ačkoliv potůček vedl skrz kraví výběh, nezalekli jsme se ničeho.
Po pár metrech výstupu jsme vešli do hlubokého lesa, ve kterém se tyčily skály. Rumunské stezky nejsou značeny rozcestníky, jak jsme v Česku zvyklí. Jejich turistické značky jsou schované natolik, že si ani nevšimnete, že tam nějaké jsou. Respektive za celý výšlap jsem si všimla asi dvou. To bude nejspíš zapříčiněné také tou krásou, která nás obklopovala. Dlouhé, rozkvetlé různobarevné květiny se krásně vyjímaly v hustých zelených travinách. Prvních několik metrů výšlapu byla ještě pohodička oproti cestě, která nás čekala později. Na kochání už nebyl čas. Věděla jsem, že kdybych udělala jeden špatný krok, veškerá kamenitá cesta by se sesunula společně se mnou. A buď bych skončila pekelně zraněná, nebo hůř, musela bych to celé šlapat znovu.
Jakmile jsme vystoupali to nejhorší převýšení, uznala jsem, že za tu námahu to stálo. Vítr příjemně profukoval mezi skalami, které ohraničovaly naši kamenitou stezku, zároveň roztancoval kapradí a paprsky slunce žíhaly v korunách stromů různými odstíny. Krása. Dokonce jsme měli štěstí i na kamzíka. Vůbec se nás nebál. Asi necítil ohrožení, když viděl, že jsme se sotva plazili.
Během výšlapu jsem zjistila, že je opravdu dobré mít na túře něco sladkého. Mně tenkrát dodával energii třtinový cukr, za který jsem byla vděčná.
Z vystoupaných 1700 m n. m. jsme zase kus sešli dolů, abychom se dostali k boudě vyznačené na mapě. Asi poprvé nás mapa nasměrovala tam, kam jsme potřebovali. Během naší cesty jsme poznali, že ne vždy je výhodné se orientovat podle mapy. Ovšem instinktu taky vždy nevěřte.
Jakmile jsme došli k boudě Cabana Curmatura, která stojí 1 470 m n. m., neváhali jsme a dali si naše první rumunské pivo Ursus. Bylo sice z plechovky, ale chutnalo jako čepované, čerstvé, zkrátka lahodné. Na vařič jsme postavili vodu s těstovinami a dali si je s mletým masem. Do teď si pamatuji, jak jsem si na tom za běžných okolností ne zrovna gurmánském jídle pochutnala.
Další den jsme se s kamarádkou Káťou rozhodly, že se od našich nových kamarádů, které jsme potkaly v Brašově na nádraží, odpojíme a půjdeme si svým tempem. Jejich údajně lehké tempo se totiž neshodovalo s naším lehkým tempem. Protože jsme neměly žádnou mapu, od kluků jsme si tu jejich ofotily a doufaly, že se někde neztratíme. Ráno si kluci sbalili stany a vydali se dál na Moldeveanu. My se rozhodly jít po hřebenech a směřovaly jsme dolů do údolí. Ještě jsme si stihly dát „koupel“ v lesním potůčku, což bylo nanejvýš osvěžující. Pomohly jsme si pet láhví, protože žádný velký proud to nebyl. Voda byla sice ledová, ale nic bych v místních tropických podmínkách neocenila víc.
Cestou po hřebenech jsme se pokoušely sehnat nocleh výměnou za přiložení rukou k dílu u nějakého z bačů. Chat, které obklopovaly pastviny s volně pasoucí se zvěří, bylo dostatek, ale většinou byly prázdné. Do jedné z nich jsme se odvážily nahlédnout. Byla to nízká chatička se dvěma komorami a hlinitou zemí. Nejvíc nás upoutal plakát nahé ženy, vyjímající se nad postelí.
Naše první bloudění se dostavilo docela brzo poté, co jsme opustily naše tábořiště. Uznaly jsme, že bez kluků jsme ztracené, a to doslova. Naštěstí jsme potkaly dvě rumunské cyklistky, které nás nasměrovaly. Stihly nám i říci, že jsme blázni, když se takhle po rumunských horách potloukáme samy dvě mladé holky. To stejné nám řekla i výprava o pár desítek metrů dál. Nechápaly jsme, čemu se všichni tady tak diví. Nenechaly jsme se zastrašit a putovaly dále. Doufaly jsme ale, že k jejich divení se nepřidá později i důvod.
Přes cestu se nám tu a tam prohnalo stádo prasat, ovcí, krav a dokonce i osedlaní osli. Chvíli jsme přemýšlely, že jednoho osla uneseme, aby nám pomohl utéct před ženoucí se bouřkou. Jenže jak je známo, s oslem bychom si moc nepomohly, proto jsme od nápadu brzy upustily.
První obydlená farma na obzoru! V dešti jsme se hnaly k ohradě, kde místní dojili krávy. Zeptaly jsme se, zda mluví anglicky. Vysmátý bača nám s radostí odpověděl „Da!“ Zaradovala jsem se, a co nejvíce srozumitelně se ho zeptala, jestli bychom jim mohly pomoci na farmě a na oplátku by nás nechali u nich přespat a usušit si věci. Bača opět radostně prohlásil „Da!“ Nadšením jsme si poskočily a pomyslely si, jak jednoduché to bylo. V tu chvíli se bača otočil, slil nadojené mléko do velkého džbánu a zmizel kdesi v dáli v pastvině. Došlo nám, že nám nerozuměl ani slovo. Rozhodly jsme se, že budeme tedy pokračovat dál v cestě, protože zde asi nepořídíme.
Než jsme došly do další vesnice, promokly jsme skrz naskrz. Míjely jsme potůčky, ze kterých normálně čerpáme pitnou vodu; avšak nyní, po dešti, byly hnědé od všeho možného, co déšť slil. Stále jsme ale věděly, že později stejně budeme z tohoto zdroje čerpat.
Vesnice, kam jsme došly, se jmenovala Peštera. Hned u prvního domu, který jsme potkaly, jsme se ptaly na nocleh a výpomoc. Nikdo neuměl ani slovo anglicky, proto jsme z nouze použily pantomimu. Zoufale jsme trhaly trávu, následně ji rukama hrabaly, což mělo znamenat, že bychom jim pomohly sušit seno. Takhle si nás místní posílali od domu k domu a dodnes netuším, jestli někdo z nich pochopil, co jsme tím vlastně myslely.
Největší srandu z nás měl jeden starý pár. Když jsme jim před jejich chalupou ukazovaly naše divadýlko, postupně z jejich domu vylézal další a další člen rodiny. Reagovali na nás také pantomimicky – rukama nám ukazovali, abychom s divadlem pokračovaly o dům dál. A tak jsme pokračovaly a oni se smáli.
A pak nás poslali zase dál, do místního penzionu. Zoufale jsme jim vysvětlovaly, že nemáme na penzion peníze, ale bez úspěchu. Dědeček nás byl vyprovodit na stezku, která nás měla dovést k ubytování. Protože jsem si myslela, že na základy rumunštiny jsem už připravená, chtěla jsem mu poděkovat. Na rozloučenou jsem tedy zamávala a dodala: Pentro stalin! Dědeček se mi ale začal hrozně smát. Později jsem zjistila, že jsem to pořádně zkomolila. Protože moje Pentro stalin mělo být vlastně Petro putin. A vlastně to neznamenalo děkuji, ale prosím…
V penzionu jsme se dohodly, že za 20 leu (což je 140 Kč) si můžeme rozdělat u nich na zahradě stan, s tím, že budeme moci využívat erární koupelnu a kuchyň. S touto nabídkou jsme byly nanejvýš spokojené a radovaly se, že budeme spát v suchu, najedené a čisté.
