Shakespearovské filmové adaptace

382

William Shakespeare – nepřekonatelný král dramatické tvorby, mistr slova a nejvýraznější osobnost světové literatury. Svou velikostí je v britské literatuře srovnatelný pouze s Johnem Miltonem. Není proto divu, že jeho monumentální dílo bylo nespočetněkrát zfilmováno. Je ale vůbec možné Shakespeara uspokojivě přenést na stříbrné plátno? 

Ačkoliv se s naprostou přesností nedá určit, kolik filmových a televizních adaptací Shakespearových děl vzniklo, můžeme s jistotou konstatovat, že Shakespeare je autorem nejadaptovanějším. Guinessova kniha rekordů uvádí počet 420 filmových a televizních adaptací, IMDB pak Shakespearovi připisuje přes 1600 titulů. Má tak mamutí náskok před druhým Čechovem, který má na IMDB uvedeno kolem 600 adaptací.

Shakespeare beze slov? 

První filmové ztvárnění na sebe po vzniku kinematografie nenechalo dlouho čekat. Již roku 1899 byl natočen snímek Král Jan dle stejnojmenné předlohy. Z filmu se nám dochovala pouhá minuta, která zobrazuje krále Jana čekajícího na smrt. Díky práci filmových historiků také víme, že film se skládal minimálně ze 4 obrazů. Nicméně snímek svou formální stránkou nijak nevybočoval z tehdejších standardů a když to velmi zjednodušíme, jedná se pouze o zfilmované divadlo, nevyužívající filmového jazyka naplno, stejně jako drtivá většina tehdejší tvorby. 

Ve stejném duchu se nesly i další adaptované snímky, které nepřinášely nic, čím by se lišily od divadelní inscenace. Filmy se mnohokrát točily i na divadelních prknech, s veškerou divadelní výpravou.

Tak tomu bylo až do roku 1908, kdy vychází snímek Bouře. V tomto díle již můžeme pozorovat prvky, které na divadle představit nelze. Film využívá filmových triků – dvojité expozice či stop triku a propojuje tak fantazii s realitou. Bouřka je pak znázorněna škrábanci na celuloidu. Především se však natáčelo v exteriérech a příběh byl poupraven pro potřeby filmového vyprávění. Takový zážitek divákovi může zprostředkovat pouze film a Bouře jest toho prvním úkazem. 

S vývojem filmového jazyka a zvyšující se stopáží pak bylo možné i v němé éře divákům představit strhující snímky na motivy Shakespearových děl. Můžeme zmínit například netradiční německou adaptaci Hamleta (1921), kde je královská dcera vydávána za chlapce (Hamleta), kterou ztvárnila tehdejší hvězda Asta Nielsen. Nebo opět německého Othella (1922), kde v hlavní roli exceluje Emil Jannings. 

Nic to ale nemění na tom, že diváci byli stále ochuzeni o bohatý a rozmanitý Shakespearův jazyk, který u němých filmů mnohým chyběl. S vývojem zvuku tak bylo nevyhnutelné, aby se i Shakespeare dočkal prvního ,,talkie” filmu. 

Co se zvukem? 

Prvním zvukovým Shakespearem se stalo hollywoodské Zkrocení zlé ženy (1929). Do role Petruccia a Kateřiny se převtělili prověřené hvězdy němé éry – Douglas Fairbanks a Mary Pickford, kteří si však na zvukový film teprve zvykali. Tato verze nebyla přesným přepisem divadelní hry, naopak, z původního textu hry byla zachována přibližně jedna třetina. Producenti tak snímek často označovali názvem ,,Kateřina a Petruccio”, neboť se příběh soustředil především na ně, a vedlejší linky nebral moc v potaz. 

U kritiků snímek nadšené ohlasy nesklidil, stejně tak i diváci jej přijali vlažně. U filmu byla vyzdvihována především chemie dvou hlavních protagonistů, kteří byli v soukromém životě partneři, a toto byl jejich jediný společný snímek. Filmu bylo vytýkáno barbarské upravování textu výrazně se odchylujících od Shakespearovy poetiky, a mizerné tempo. 

Po prvním neúspěšném zvukovém Shakespearovi před tvůrci stálo spoustu nezodpovězených otázek. Jak skloubit staré divadelní umění s novým filmovým médiem, aby ani jedna strana nestrádala? Držet se striktně textu? Jak moc se může v této oblasti experimentovat? A kolik místa je zde pro vlastní interpretaci? 

Během třicátých let vzniklo spoustu pozoruhodných a nákladných adaptací, nesoucích se spíše v klasickém stylu, nepříliš se odkloňujících od divadelních inscenací, jak stylem, tak příběhem. Zmiňme například americký Sen noci svatojánské (1935), který režíroval proslulý rakouský divadelní režisér Max Reinhardt. Snímek byl kvůli své opulentní výpravě velmi nákladný, z čehož následně pramenily i vlažné tržby. Film byl vyzdvihován pro svou technickou stránku, především za kouzelnou kameru, která byla následně oceněna Cenou Akademie. Naopak záporné bylo hodnocení individuálních hereckých výkonů a vytýkáno bylo upozadění Shakespearovy poetiky. Dnes však snímek platí za filmovou klasiku, i přes značné poameričtění britské předlohy.

Ačkoliv ve 30. letech vzniklo velké množství adaptací, neexistovalo žádné určující dílo, které by stanovilo, jak Shakespeara uspokojivě adaptovat. Nebylo tak natočeno nic, co by ostatním filmům udalo směr a stanovilo jakýsi standard. Shakespearovská díla nebyla ani nijak inovativně interpretována a i v tomto ohledu vývoj stagnoval. Především však Shakespearovy filmové adaptace nevydělávaly peníze, což byl pro studia ve finále problém největší. 

Změna přichází až s Laurencem Olivierem, který je mnohými označován za největšího britského herce a režiséra všech dob, a člověka, který Shakespearovi rozuměl ze všech nejlépe. Ať už na divadelních prknech či na stříbrném plátně.

Laurence Olivier a zlatá klasika

Než se Olivier poprvé představil ve filmu, sbíral bohaté herecké zkušenosti v divadle, kde se velmi precizně s Shakespearovým dílem seznámil a ztotožnil. Jeho první filmový Shakespeare přichází v roce 1936 ve snímku Jak se vám líbí. Jeho herecký výkon kritiky uhranul a byl vyzdvihován jako největší přednost filmu. 

Jako svůj filmový režijní debut si vybral Jindřicha V. (1944). Tato monumentální technicolorová podívaná znamenala pro Oliviera, který samozřejmě ztvárnil také hlavní roli, masivní úspěch. Snímek obdržel čtyři nominace na Oscara, včetně té za nejlepší film. Nic tak Olivierovi nebránilo v tom, aby se pustil do další adaptace.

Roku 1948 na plátna přichází samotný Hamlet, opět režírovaný a zahraný Olivierem. Tentokrát byla pro film zvolena černobílá, která jde ruku v ruce s rozpolcenou hlavní postavou a ponurým příběhem. Tento snímek se pro mnohé stal zlatým standardem pro filmové adaptace Shakespearových děl a došel si pro 4 oscarové sošky, včetně té nejcennější.

Hamlet jakožto Shakespearovo nejdelší a nejkomplexnější dílo, předkládá příběh šílenství, zrady, politických intrik, rodinných sporů a nadpřirozena. Na divadle kolikrát představení trvá i 4 hodiny, což bylo pro tehdejší návštěvníky biografů často neúnosné. Bylo tedy nutné příběh zredukovat, nicméně i přesto zůstat co nejvěrnější původní verzi, tak aby dílo fungovalo.

Olivier proto vyškrtal jednu třetinu textu, odstranil pár postav a několik obrazů sloučil do jednoho. Nedá se ale říci, že by Shakespearovo dílo nějak zjednodušil. Právě naopak. Otevřela se mu tím možnost se méně věnovat politické lince a raději klást důraz na vztah Hamleta s jeho matkou. I přesto se však Olivier striktně držel původního textu a škrtal pouze, když to bylo pro filmové zpracování nezbytné.

Vizuální styl snímku čerpá z expresionistického svícení a tehdejšího stylu filmu noir. Je zde kladen velký důraz na kontrast mezi černou a bílou, což by na divadelních prknech bylo nemožné divákům zobrazit. Díky svícení tak můžeme ještě více nahlédnout do Hamletovy rozpolcené mysli a vytváří se tím jedinečná zkušenost. Olivier tak mistrně kombinuje vizuální filmovou poetiku s poetikou Shakespearových slov. Každý z prvků by dokázal fungovat samostatně, avšak jejich společná kombinace dodává dílu svěží rozměr. 

Celý film je pak prošpikován obrazovými metaforami, které nabízejí pohled do Hamletovy mysli. Například v momentě, kdy je Hamlet konfrontován duchem jeho zemřelého otce, kamera se zběsile rozostřuje a zaostřuje, a neúprosně se blíží k Hamletovu obličeji. Tyto jednotlivé prvky neinovují Shakespearův text, nýbrž rozvíjejí a podkreslují motivy Shakespearových postav.

Hamlet je perfektní ukázkou toho, jak zůstat věrný Shakespearově vizi a i přesto vnést do příběhu spoustu autorských prvků filmového režiséra, a aplikovat formální a stylistickou stránku filmového média na staré dramatické texty.

Laurence Olivier pak ještě roku 1955 režíroval Richarda III., což byl jeho poslední režijní počin, co se Shakespearova díla týče. Nadále však ve filmech ztvárňoval Shakespearovy postavy, naposledy se tak stalo roku 1983, kdy si zahrál Krále Leara ve stejnojmenné televizní adaptaci. 

I přesto, že Olivier režíroval pouze tři snímky podle Shakespeara, udal svým stylem jasný směr jeho následovníkům, kteří chtěli Shakespeara adaptovat v klasickém duchu. 

V době Laurence Oliviera ale tvořil ještě jeden neméně slavný autor, který byl Shakespearem doslova posedlý. Stejně jako Olivier, i on natočil tři shakespearovské filmy, nicméně k nim měl zcela jiný přístup. Tím autorem nebyl nikdo menší, nežli Orson Welles.

Neposlušný Orson Welles

Když roku 1948 Olivier natáčel svého Hamleta, Orson Welles se začal pouštět do tvorby Macbetha, ačkoliv za diametrálně odlišných podmínek. Ve chvílích, kdy měl Olivier podporu velkého studia s velkým rozpočtem, byl Welles svého Macbetha nucen realizovat pod záštitou ,,béčkového” studia a na natáčení měl pouhých 23 dní, v kulisách z druhé ruky.

I přes tyto velmi skromné podmínky byl Welles schopný natočit vizuálně strhující macbethovskou adaptaci. 

Minimalistické kulisy a minimální množství exteriérů sice mnohem více připomínají divadelní scénu nežli filmovou výpravu, Welles toho však využívá ve svůj prospěch. Macbethův hrad nikdy nepůsobil tak temně a zatuchle, a celé Skotsko se jeví jako tajemstvím opředlá a nadpřirozená krajina. Samotnému nadpřirozenu je pak věnováno velké množství prostoru, což už dokládá hned úvodní scéna filmu. Čarodějnice z hlíny uplácají Macbethovu podobiznu do tvaru panenky za doprovodu detailních záběrů bublajícího kotle. Následně hliněnou panenku začarují a každá věc, která se jí stane, je následně přenesena i na Macbetha, stejně jako u voodoo panenky. Scén s čarodějnicemi je tak ve Wellesově verzi mnohem více, čímž příběhu dodává úplně nový rámec. 

A Welles jde ještě dál, jelikož do Shakespearova příběhu přidává novou postavu. A to postavu kněze. Dochází tak ke střetu starého světa – čarodějnictví, s příchodem světa nového – křesťanství. A Wellesovým hlavním důvodem pro přidání těchto nových prvků bylo zobrazení problematického soužití starého a nového náboženství, což Shakespeare ve své hře nerozebíral.

Dále bylo odstraněno i velké množství scén krále Duncana. Finální bitva, která se v divadelní hře odehrává mimo scénu, je na plátně viditelná se vší svou krutostí, stejně je tomu tak i u sebevraždy Lady Macbeth. Samotná Macbethova smrt je vyobrazena také jinak, jelikož není ubodán jako v originální verzi, nicméně je mu useknuta hlava, což mnohé kritiky šokovalo. 

Formální stránka je silně ovlivněna temným německým expresionismem. Snímek se doslova koupe v černé barvě a vysokých kontrastech. Celý film tak připomíná spíše expresionistický hororový film, nežli Shakespearovu hru. Welles využívá netradičních kamerových úhlů, ostrých střihů a vícenásobných expozic, díky čemuž se čím dál více propadáme společně s Macbethem do temnot. Hranice mezi Macbethovým vnitřním monologem a reálným dialogem se postupem filmu čím dál ztenčuje. Welles si s námi pomocí formálních prostředků mistrovsky zahrává, jelikož si už nikdy nejsme jistí tím, co je realita a co pouze Macbethova představa. 

Společně s Macbethem je divák vrhnut do obří noční můry a na vlastní kůži je vystaven šílenství a vině, kterou je Macbeth sžírán. Ocitáme se v surrealistickém prostředí, ze kterého není úniku a jsme obklopeni tmou. Welles tak tvoří zážitek, který funguje jenom díky filmovému médiu. 

A to je hlavní rozdíl mezi klasickým Olivierem a experimentálněji laděným Wellesem. Zatímco Olivier pomocí filmových prvků vypráví klasický shakespearovský příběh, obohacený o formální aspekty, bez nových myšlenek či témat a zůstává věrný Shakespearově vizi, Welles využívá Shakespeara jako odrazový můstek pro svou vlastní autorskou interpretaci. Otevírá nová témata, inovuje, a s úctou k originálu vytváří absolutně nové věci, které jsou možné pouze prostřednictvím filmu. 

Orson Welles dále natočil ještě adaptaci Othella (1952), jehož natáčení se kvůli finančním problémům protáhlo na tři roky. Všechny snímky jsou dnes pokládány za mistrovská díla, ačkoliv byla ve své době nedoceněna, jako je tomu téměř u každého Wellesova snímku.

Tito dva přelomoví režiséři tak světu ukázali dva rozdílné přístupy k adaptování a dle mnohých už nikdy překonáni nebyli. Faktem zůstává, že po veskrze marných desetiletích se kinematografie konečně dočkala brilantních adaptací, které pouze nekopírují divadelní předlohu, nýbrž plně využívají filmového média a ukazují divákům Shakespeara v novém světle

Moderní a tak trochu jiný Shakespeare

Existuje také řada adaptací, které si z Shakespearových her berou jen základní kostru, na kterou pak následně nabalují množství atypických prvků. Tyto adaptace se mnohokrát odehrávají v jiné době, než byla díla napsána, nedrží se Shakespearova textu, kolikrát i mění celkové vyznění příběhu.

Nejoceňovanějším případem tohoto rázu jest slavný muzikál West Side Story (1960), který je vlastně moderním převyprávěním Romea a Julie. 21. století nahrazuje to 16., namísto Florencie se ocitáme v ulicích New Yorku a lásce dvou milenců nebrání odlišné a  znepřátelené rody, nýbrž navzájem nenávidějící se pouliční party. 

Velkým milovníkem Shakespeara byl i japonský režisér Akira Kurosawa. Ten jeho dílo interpretoval celkem třikrát. Poprvé ve snímku Krvavý trůn (1957), kde Macbethovský příběh zasadil do středověkého Japonska. Napodruhé pak Kurosawa využil hamletovského narativu, který aplikoval na období poválečného Japonska, s příznačným názvem Zlý chlap spí dobře (1960). A naposledy se k Shakespearovi vrátil o 25 let později s filmem Ran (1985), který je adaptací Krále Leara. Tento monumentálně výpravný snímek byl svého času nejdražším japonským filmem. Tisíce komparzistů, opojné barvy, dechberoucí kulisy a strhující středověké bitvy v japonském prostředí perfektně korespondují s příběhem o chamtivosti a touze po moci.

Rychle pak můžeme zmínit i teenagerovskou romantickou komedii Deset důvodů, proč tě nenávidím (1999), která je adaptací Zkrocení zlé ženy, Richarda III. (1995), který příběh využívá k pojednání o problematice fašismu ve třicátých letech 21. století, Romea a Julii (1996), kde jsou zachovány původní repliky Shakespearova textu, nicméně jsou pronášeny v silně stylizovaném prostředí moderní Ameriky. A Shakespearovi se nevyhnul ani všem dobře známý Lví král (1994), který čerpá z Hamletova příběhu. 

I přesto se však i v dnešní době dá najít spousta adaptací, které zůstávají věrné originálu a klasickému pojetí. Nejvýraznějším představitelem tohoto rázu je bezesporu Kenneth Branagh, který zfilmoval již řadu Shakespearových děl, a i po více než třiceti letech se k nim pravidelně vrací. Branagha tak lze považovat za jakéhosi duchovního nástupce Laurence Oliviera, který chce filmovému diváku předložit nefalšovaný a klasický shakespearovský příběh, jak má být.

Můžeme si tak klást otázku, zda má i po takovém množství snímků Shakespeare divákům stále co říct. Jeho častá témata jako chamtivost, boj o moc, žárlivost, nešťastná láska, nutná změna, politické intriky či tíha minulosti dokážou společností rezonovat v každém období, především pro svou nadčasovost. Shakespearova poetika je jedinečná a pro filmaře představuje velkou výzvu, s kterou se tvůrci s oblibou vypořádavají. Proto si myslím, že i nadále lze divákům představit neotřelá a překvapující díla i přes fakt, že většinu Shakespearových děl už dávno známe.