Oslavám sta let od založení Československé republiky se žádný Čech tento rok nevyhne a už vůbec nemohou oslavy a připomínky minout důležité národní instituce, jakou je například Národní divadlo. První premiérou nové sezóny, která proběhla na Nové scéně Národního divadla, se tak stala adaptace hry Rudolfa Medka Plukovník Švec v režii Jiřího Havelky. Ač je inscenace politická stejnou měrou jako historická, a mohla by tak lehce sklouznout do soudobého trendu politické agitace, nečiní tak, což je úlevné.

Říká vám něco jméno Josef Švec? Josef Jiří Švec? A co plukovník Švec? Nic? Tak Medek, Rudolf Medek? A co československé legie na Rusi? Pokud tápete stejně, jako jsem před premiérou nevěděla já, nic si z toho nedělejte. Rozhlasová anketa, jejíž záznam zněl hledištěm před začátkem představení, pokládala stejné otázky a ve většině případů se dočkala stejných zamítavých odpovědí. Nevím, nic mi to neříká. Divadelní program, a zvláště pak stať dramaturgyně Marty Ljubkové, nás však navádí na správnou stopu.

Dramatik Rudolf Medek byl stejně jako Josef Švec členem československých legií v Rusku. Hrou chtěl svému příteli a jeho hrdinskému činu vzdát čest, byť tím činem byla sebevražda. Medek hru napsal v roce 1928 a jakmile se o tom doslechl tehdejší šéf činohry Národního divadla Karel Hugo Hilar, projevil o ni zájem. Premiéru hra měla 27. října 1928, deset let po založení Československé republiky. Jelikož Plukovník Švec popisuje odboj vůči bolševikům, není divu, že po roce 1948 začaly být ničeny veškeré zmínky o Švecovi. Byla dokonce stržena i jeho socha na pražském Pohořelci. Medka ani Švece se však z archivů nepodařilo vymýtit stoprocentně, protože letos se hra objevila na prknech Národního divadla znova, v režii Jiřího Havelky.

Že historie Československa není Havelkovi cizí a že ji umí dobře uchopit a divákovi předat, ukázal už v inscenacích Operace: Levý hák a Pérák, jež nastudoval spolu se souborem Vosto5. Zatímco se obě vyznačují typickým vostopětkovským humorem, Plukovník Švec v Národním divadle hraje na vážnější notu a je plnohodnotnou historickou inscenací bez rušivých pokusů o soudobou paralelu.

Respektive pokud divák chce, nějaké to ponouknutí k zamyšlení se nad současným stavem najde, ale nevnucuje se. Což je vzhledem k dnešnímu trendu, kdy mnoho divadelníků nacpe „sorry jako“ nebo pálení trenek (podle toho, co je zrovna aktuální) i do Shakespearovy komedie, opravdová úleva. A přitom zrovna téma první světové války a odboje proti bolševické armádě k tomu svádí, ba až vybízí. Jiřímu Havelkovi vzdávám dík, že k tomuto volání zůstal hluchý, a svou adaptaci pojal jako čistou připomínku toho, co bylo skoro zapomenuto.

Na rovinu si přiznejme, že dějově zajímavá je až třetí část hry, kdy vyčerpané, raněné a demoralizované mužstvo vypovídá Švecovi poslušnost. Díky choreografii, jež vznikla ve spolupráci s Markem Zelinkou, se však podařilo vnést dynamiku i do prvních dvou třetin představení. Právě choreografie je jednou z nejsilnějších stránek této inscenace. Válečná vřava a boje v první linii jsou naznačeny takřka spartakiádními pohyby, čímž se otupují hrany naznačených hrůz z bojiště.

Kulisy zpočátku přivítají diváka sněhobílou prázdnotou, jakmile však nastoupí mužstvo a odříká legionářskou přísahu, promění se. Nejprve jsou na plátno promítány fotografie legionářů, posléze zde zůstane sněhobílá krajina představující Kazaň, z níž se museli legionáři stáhnout, když nepřišla pomoc ruských demokratických vojsk. Divákovi mohl obraz na plátně připadat povědomý – opravdu se jednalo o pohled na most Legií a Střelecký ostrov z Národního divadla, jen Pražský hrad zůstává do posledních chvil skryt retušéry.

Pozadu nezůstávají ani herecké výkony 13 herců, hlavní role plukovníka Švece se ujal Filip Kaňkovský, který si už během předpremiéry počínal sebejistě. Vedle něj vyčnívají ještě Igor Orozovič jako temperamentní Kaluža a Pavel Batěk jako Janda, který se dalších

ZBYHOŇ!: CO NENÍ, O TOM NELZE POCHYBOVAT

vyjednávání s Rusy dožaduje tak přesvědčivě, že jsem čekala, kdy bude chtít zaútočit skutečně masivní letákovou kampaní. Na mě osobně skvěle zapůsobila i osoba vypravěče v podání Ondřeje Bauera, který diváka uvádí do situace.

Po rozpaky vzbuzujícím pokusu o historicky-vlasteneckou inscenaci Zbyhoň se Národní divadlo má hned zkraje sezóny čím pyšnit. Kredit představení nesníží ani do vlastních řad mířená kritika před třetím dějstvím, která zřejmě vychází z dobových recenzí a polemik po prvním uvedení a jež snižuje uměleckou hodnotu Medkovu a jeho díla. I to však jen navyšuje hodnotu Havelkovy adaptace.

 

Divadlo: Plukovník Švec

Režie: Jiří Havelka
Dramaturgie: Marta Ljubková
Scéna: Pavla Kamanová
Kostýmy: Andrea Králová
Hudba: Martin Tvrdý
Video: Josef Lepša
Pohybová spolupráce: Marek Zelinka
Foto: Petr Neubert
Hrají: Filip Kaňkovský, Matyáš Řezníček, Igor Orozovič, Pavel Batěk, Jan Bidlas, Alois Švehlík, Ondřej Bauer, Michal Bednář, Martin Dědoch, Bořek Joura, Róbert Nižník, Zdeněk Pecha, Marek Zelinka
www.narodni-divadlo.cz

PŘEHLED RECENZE
Režie/Dramaturgie
9
Zpracování
10
Výprava
8
Herecké výkony
9