Začátkem ledna proběhla v pražském Tančícím domě dvojvernisáž výrazných mladých umělců. Prvním z nich byla Barbora Maštrlová s výstavou Ženy, když pláčou, vlhnou a druhým byl Lyube Petrov, umělec bulharského původu, s výstavou Apokalypsárium.
Barbora Maštrlová (* 1985) sebe sama označuje za „konceptuální sochařku se smyslem pro humor“. Nadsázka a sebeironie tvoří její dílo komplexním, bez možnosti jednoduchého zařazení. Výstava Ženy, když pláčou, vlhnou je její druhá samostatná výstava, v níž představuje výběr z děl za poslední tři roky. Jak už název napovídá, autorka volí kontroverzní a provokativní témata. I přesto v nich její kurátorka, Helena Sequens, vidí nádech komična. Umělkyně se zabývá především tématem ženy a sexuality, dále ale i tématy jako moc, smrt a nesmrtelnost.
„Nabízí se otázka, kde ženy vlhnou, když pláčou? Na tvářích díky slzám, kterým se nemusí ubránit, pokud se hlouběji zamyslí nad vlastním bytím?… Nebo ženám vlhnou pohlavní orgány sexuálním vzrušením? Sadomasochismus pramenící z fascinace mocí.“ Na tyto otázky autorka neodpovídá, přesto je její výstava hlubokým zážitkem. Nedokážu říct, zda pozitivním či negativním, ale hlubokým, to jednoznačně.
Lyube Petrov (* 1984) na první pohled miluje jasné barvy a nebojí se jim dát prostor. Ve svých obrazech se snaží o překonání hranic mezi minulostí a budoucností, realitou a fantazií, a o uvědomění diváka, že vše je jedno a to samé. Petrovův pohled na okolní svět vychází z jeho optimismu, ačkoli dle názvu výstavy se to tak nemusí jevit. V kurátorském textu Jana Meleny se dozvídáme, že Lyubeho výtvarná témata se věnují koloběhu života a smrti a že ve své tvorbě spojuje symboly západní i východní kultury, křesťanské ikonografie, mytologie a zároveň motivy ze sci-fi literatury. Díla, vystavená nyní v Tančícím domě, toto úplně nesplňují.
Náboženského či filosofického jsem na nich spatřovala nemnoho (i přesto, že kurátor v úvodním slově zmínil slavné fenomenology náboženství jako například Martina Heideggera či Mirceu Eliadeho).
Spíš mi přišlo, že je autor značně ovlivněn knihou Dvacet tisíc mil pod mořem od Julesa Vernea. Později vyšlo najevo, že Lyube Petrov je vášnivým potápěčem, čemuž se v dětství chtěl věnovat i profesionálně. Vyhledá-li člověk jeho raná díla, vidí, že se tématu náboženství opravdu věnuje (série maleb nazvaných Buddha či jeho oblíbený motiv kukeri postaviček – kukeri je bulharský pohanský rituál k zahánění zlých duchů lidmi v maskách). Obrazy Lyube Petrova jsou díky své barevnosti přístupné i běžnému divákovi.
Zdroj: kurátorské texty Heleny Sequens a Jana Meleny
