Se svou nejspíše nejobtížněji čitelnou výstavou za několik posledních let přichází Galerie hlavního města Prahy v Domě U Kamenného zvonu. Nese název The Reunion of Poetry and Philosophy, do češtiny volně přeložitelné jako Znovuspojení básnictví a filozofie, a poskytuje pro naši zemi poměrně vzácný náhled na dílo dvou významných současných čínských umělců se jmény Zhang Xiaogang a Wang Guangyi.

Ač se název výstavy může na první pohled zdát zvláštním, ve skutečnosti funguje poměrně dobře. Zatímco Xiaogang tvoří obrazy snové, těžko čitelné, interpretovatelné mnoha a mnoha způsoby, a proto pro účely výstavy představuje poezii, Guangyi se věnuje poměrně jasnému politickému pop-artu (v jehož zrodu ostatně kdysi dávno hrál velmi významnou roli), a obstarává tak filozofii. Oba umělci stojí vůči sobě v jasné opozici – nejen tematicky, ale i co se týče vizuality jejich děl –, navzájem se však nijak neruší. Opravdu tedy jde o jistým způsobem spojení jejich jinak neslučitelných světů dohromady, aniž by šlo o fúzi nepřirozeně vynucovanou či příliš křečovitě udržovanou.

Co se však už tolik nepovedlo, je uchopení výstavy jakožto celku. Jelikož ji nedoprovázejí absolutně žádné vysvětlující popisky (samozřejmě kromě názvů a časového zařazení obrazů), je pro diváka, který se předem neseznámí s životopisy obou autorů a širším kontextem jejich děl, jen velmi nesnadně čitelná. Ano, jednotlivé obrazy jsou velmi silné a nepochybně zanechají určitý dojem, avšak je otázkou, zda bude tento dojem tak silný, jak by mohl být, kdyby byla výstava nějak kontextuálně doplněna.

Příběhy obou umělců jsou přitom zajímavé a nabízejí mnoho prostoru k vytvoření dodatečných materiálů, které by je začleňovaly do výstavy, a vytvářely tak pro ni žádoucí kontext.

Jelikož se tak však nestalo, dovolte mi, prosím, je jen krátce shrnout zde:
Zhang Xiaogang (* 1958) se k umění dostal již v raném dětství, neboť podle jeho maminky šlo o ideální způsob, jak zajistit, aby se nezbedný synáček nedostal do problémů. Zatímco ostatní děti se proháněly po ulicích jeho rodného Kchun-mingu, on seděl nad papírem a pokrýval jej pastelkami. Kvůli čínským převýchovným programům byl na tři roky oddělen od rodičů, následně po jistou dobu pracoval na farmě.

Již od svých sedmnácti si však byl jist, že umění je tím, čemu by se chtěl v životě věnovat. Byl přijat na uměleckou akademii, avšak zde se stále vyučoval revoluční realismus, přesně jak si velký vůdce Mao přál. Samozřejmě, to jen vedlo mladé umělce k individualismu a zájmu o západní filozofii a umění. Po dokončení akademie mu bylo upřeno učitelské místo, načež vystřídal řadu povolání a prožil dlouhé tři roky v depresi, až byl nakonec v roce 1984 odvezen do nemocnice kvůli vnitřnímu krvácení způsobenému těžkým alkoholismem.

Během následujících let se postupně vzpamatoval a přidal se k čínské nové vlně v umění. V roce 1992 se pak na tři měsíce dostal do Evropy, což v něm spustilo zcela novou reflexi kulturní identity Číny i sebe sama, a z větší části je tato návštěva zodpovědná za proměnu jeho stylu z této doby i jeho následující cestu v umění.

Wang Guangyi (* 1957) se narodil do chudé rodiny a obdobně jako jeho otec se stal železničním dělníkem. Po několik let se snažil dostat na univerzitu, avšak nikdy ne úspěšně. Nakonec se tedy rozhodl vystudovat uměleckou akademii, kterou dokončil v roce 1984. Jeho rané práce byly převážně inspirovány západní filozofií (která na něj měla podobný vliv jako na druhého vystavujícího umělce).

Zlom přišel v roce 1990, kdy započal práci na svojí sérii Velké kritiky, ve které mísí propagandu z časů čínské revoluce se současnými vizuálními prvky západních reklam a firemních log. S touto sérií skončil až v roce 2007, neboť se domníval, že jeho mezinárodní úspěch se neslučuje s její hlavní kritickou myšlenkou, tedy že politická a komerční propaganda jsou nejzásadnějšími formami manipulace s lidmi. V následujících letech se pak navíc ke svým základním tématům začal věnovat vztahu mezi materialismem a spiritualismem, kromě jiného.

Pokud se nyní vrátíme k výstavě, musíme shledat, že i samotná volba prostorů je poměrně zvláštní. Ano, Dům U Kamenného zvonu je nádhernou budovou, avšak jeho původně gotické prostory vytvářejí se zcela očividně současným uměním obou autorů kontrast tak prudký, až to bije do očí. Zatemněné ponuré místnosti sice skvěle dotvářejí depresivní atmosféru navozenou obrazy, avšak i přes to je možné, že nějaká více industriální budova by zamýšlené umělecké sdělení přenesla lépe.

Navzdory těmto nedostatkům je však výstava natolik unikátní, že ji stojí za to vidět. Jen k ní divák musí přistupovat buď s jistou mírou předchozí přípravy, či s vědomím, že mu část autorského poselství pravděpodobně unikne a on si jej bude muset doplnit svým vlastním. Zda je to klad, či zápor si již každý musí ujasnit sám.