Lord of the Dance: Stará dobra klasika, nebo zakopnutí uprostřed kroku?

91

Přicházím do sálu a nemohu tomu uvěřit, skutečně se to děje. Ve sportovní hale je k prasknutí, ale nikdo nestojí, všichni jsou usazeni na židlích a čekají. Po roce odkládání kvůli pandemickým restrikcím se taneční skupina Lord of the Dance vydala se svým novým vystoupením na plánované turné k oslavě 25 let na scéně a 26.11. přijela i do Brna.

Stejně jako většina příchozích nadšeně hledám své místo. Můj entuziasmus ale opadá ve chvíli, kdy zjistím, že sedím na plošině s další stovkou lidí namačkaných na sobě. Přesto se nechci nechat úplně rozhodit a tleskám, když reproduktor ohlašuje začátek představení. Bohužel po pěti minutách stále nic nevidím a první polovinu nakláním hlavu ze strany na stranu a nějaký požitek z hudby a tance vůbec nevnímám.

Po první polovině představení se velká část publika zvedá a s dovolením organizátorů se začíná přesouvat do vyšších pater, aby alespoň něco zahlédla. Po rozpacích z první půlky, si konečně začínám plně užívat představení a je to přesně takové, jaké jsem čekala – starý dobrý Lord of the Dance se svými úžasnými tanečníky, kteří dokáží kloubit netradiční irské taneční kroky, které piloval původní tvůrce skupiny Michael Flatley. Ano, je to skvělé, ale…

Čekala jsem, s jakým novým vystoupením skupina přišla, bohužel zjišťuji, že pro diváka, který zná předešlé vystoupení, byť jen z DVD, se novější verze té starší velmi podobá. Vidím, že i některé scény se téměř až na kostýmy a pozadí nezměnily a proto předpokládám, že označení nové vystoupení spočívá v některých nových tanečních kreacích, které ale obyčejný divák zřejmě nepostřehne. Co ale všechny těší, jsou videoprojekce v pozadí či další speciální efekty včetně světelného designu, který je opravdu nutno vyzdvihnout.

S osvětlením se ve vystoupení pracuje v rámci videoprojekce, kdy v případě potřeby tanečníci a tanečnice vypadají jako stíny na plátně v pozadí a velmi dobře s ním splývají. Projekce tak působí 3D dojmem a celá kompozice je tak mnohem živější a reálnější. Samotné videoprojekce byly v některých částech výborné a dokonale navozovaly gradující atmosféru děje či ji případně zklidňovaly. Na druhou stranu se objevily chvíle, kdy projekce nebyly příliš vhodné a mnohem lépe by vypadaly fyzické kulisy, jako tomu bylo ve starším podání.

Diváci tedy v tomto případě nesmí lpět na něčem zcela úplně novém, i když pár vylepšení se tu ukázalo, ale musí si užít, že se opět mohou euforicky ponořit do Flatleyova vzestupu na vrchol, protože o tom přeci celý příběh je, o mistru tance, který se zapsal do Guinnesovy knihy rekordů s jeho 35 údery za sekundu.

Bohužel ale po uplynulém nadšení, že konečně něco vidím, přichází část, která mě utvrzuje v tom, že skupina začala ztrácet dech anebo spíše je s krokem pozadu. Ve srovnání se starším vystoupením se i zde objevují specifické kostýmy. Rozdíl je však v tom, jak na diváky působí a jak se evidentně snaží zapůsobit. V jedné chvíli ve starším podání stepující ženy svléknou šaty a tančí ve sportovní podprsence, kraťasových kalhotkách, které připomínají sportovní úbor a v tmavých punčochách, vcelku zde ale není nic neprofesionálního či pohoršujícího.

Nové podání je kostýmově sice jen lehce aktualizované, ale i tato malá změna působí dost lacině. Dívky mají klasicky vykrojené kalhotky, normální podprsenku a obvyklé průhledné silonky. Připadám si tu trochu nepatřičně a možná dokonce i jako na striptýzu než na seriózní světově uznávané taneční show. Aby ale publikum nebylo o něco ochuzené, v další části přichází muži a ti také shazují jejich svršky dolů. Přemýšlím, zda jde o upoutání publika, protože sex a sexualita prodává anebo o přiblížení se době, která se snaží lidskou sexualitu detabuizovat. Na druhou stranu by se mohlo jednat i o sexuální objektifikaci a ve chvíli, kdy začínám přemýšlet nad těmito věcmi, mi dochází, že hranice mezi jedním nebo druhým je tak tenká, že si každý po vystoupení musí sám říct, jak to na něj celé působilo. 

Tanečníci odchází z pódia a na plátně se objeví sám Michael Flatley. Všichni po pár minutách mistrova stepu, byť jen z videoprojekce, očekáváme konec a chystáme se k závěrečnému potlesku a cestě ze stadionu. Po chvíli ale přichází celá taneční skupina, která představení zakončuje svojí nejznámější písní Planet Ireland, a po které si tanečníci ze strany publika konečně vychutnávají obrovské ovace. Všichni v konečném důsledku odcházejí plní nadšení z toho, že si opět mohli užít krásy irského tance a hudby, která v Česku přistála již po třinácté.

Taneční show Lord of the Dance, které mělo premiéru v roce 1996, vytvořil americký tanečník s irskými kořeny Michael Flatley. Kromě show Lord of the Dance, které má vyprávět jeho příběh na vrchol taneční kariéry, a které je založené na tradičním irském folklóru rozšířeném o popovou hudbu, moderní tanec a step, přišel ještě s vystoupením Riverdance a Feet of Flames. Prostřednictvím těchto vystoupení se snaží lidem předat nepříliš známý irský tanec, u kterého se snažil objevovat nové taneční kroky. Sám se nakonec stal nejlépe placeným tanečníkem na celém světě a nyní je držitelem několika rekordů v Guinnessově knize rekordů.