Přečetli jsme #6: fantazijní cesty nakladatelství Host

33

Vánoční volno se v mém případě neslo ve znamení přečtených knih, zejména těch od nakladatelství Host. Vypravila jsem se na několik fantazijních cest, z nichž jedna mě ovšem moc nenadchla. Nicméně popořadě, nejprve chvála.

Becky Chambersová – Dvě místa na slunci

Nadšením jsem nadskakovala už při první knize této autorky, románu Dlouhá cesta na malou, rozzlobenou planetu. Poprvé jsem se tak setkala s novým univerzem, kde národy mnoha galaxií – Harmagiání, Ándriskové, Aeluoni i Lidé – žijí v míru a snaží se chápat sebe navzájem. Umělá inteligence Lovelace, nová instalace milované členky posádky Poutníka Lovey, která na konci první knihy zemře, si zvyká na nový život v těle. Nejen, že se musela rychle rozhodnout loď opustit, jelikož členové posádky nedokázali vydržet fakt, že je to stejná Lovelace jako předtím, jen bez svých vzpomínek, ale také musela najít nový prostor pro svou existenci, kterým se stalo právě umělé tělo. Jenže umělá inteligence v těle je v tomto galaktickém společenství zakázána, a tak Lovelace ohrožuje nejen sebe, ale i techničku Chilli a jejího přítele Bluea, kteří se rozhodnou o ni postarat. Chilli má ostatně své vlastní důvody, proč Lovelace pomáhat.

Zprvu jsem byla trochu zklamaná, že jsme se od původní posádky Poutníka tolik vzdálili, ovšem nakonec i tenhle příběh si člověk zamiluje. A výhodou je, že nepotřebuje číst předchozí knihu, Dvě místa na slunci poslouží i jako samostatný román bez znalosti předchozího kontextu. Ale stejně tak trochu doufám, že se Chambersová na Poutníka zase vrátí. Nebo spíš chci, aby představila další hrdiny svého univerza? Těžko říct, určitě ale chci, aby nepřestávala psát.

Tomi Adeyemiová – Děti krve a kostí

Tomi Adeyemiová je nigerijsko-americká spisovatelka, která kromě literatury studovala i západoafrickou mytologii. Obojí spojila pak ve svém debutu Děti krve a kostí, který je inspirován jorubskou duchovní tradicí. Jorubové jsou jedním poměrně velkým etnickým národem pocházejícím z Nigérie, kde v současnosti tvoří asi pětinu populace. Ačkoli hlavním náboženstvím je dnes křesťanství nebo islám, zachovávají si Jorubové i své původní náboženství Orisha. Právě s orišskými bohy se v Dětech krve a kostí často potkáváme.
Zélie je mladá dívka s bílými vlasy, což značí nadání magií. Jenže magie zmizela. Mocné mažie, jak se nadaným říkalo, nechal král pobít a magii vymýtit. Zélie tak byla svědkem toho, jak její matku zavraždili královi vojáci. Děti mažiů nechal král přežít, z většiny se ale stali otroci. Zélii svoboda sice zůstala, ale její rodina žije na hranici bídy a smrti. Ne všichni však s krutovládou krále souhlasí. Princezně Amari se jednoho dne nedobrovolně otevřou oči a uvědomí si, co její otec na mažiích a jejich dětech spáchal. A chce to napravit. Její cesta se zkříží s tou Zéliinou a obě čeká nesnadná pouť, na jejímž konci by měla být magie opět osvobozená.

Při čtení tohoto příběhu skoro zapomenete na čas, jak se ponoříte do jorubských legend a mýtů, které se proplétají s hlavní dějovou linií. Příběh je také vyprávěn z pohledu hlavních aktérů – Zélie, Amari a jejího bratra Innana, korunního prince, který je své sestře na stopě, aby ji přivedl k rozumu a zpět do paláce. Tím se neustále obměňuje tón knihy, podle toho, kdo zrovna příběh vypráví – prudká Zélie, plachá Amari nebo krvelačný Innan. To čtenáře udržuje při bdělosti, jelikož nehrozí, že by vyprávění začalo být monotónní. Což snad ani nejde vzhledem k neustálým dějovým zvratům a novým nástrahám, jež je třeba překonat. A jelikož, jako mnoho autorů v dnešní době, Tomi Adeyemiová připravila trilogii, nezbývá mi nyní než netrpělivě čekat na další dva díly.

Vilém Koubek – Čepel entropie

Prvotina Viléma Koubka se řadí do žánru splatterpunku, tedy hororu bez omezení, který se nebojí jakkoli krutého násilí. A tak z pekla uniknuvšího démona, jenž se ocitne v těle mrtvého důchodce Tondy Vořezálka vyvolaného zpět do světa živých kamarádem nekromantem, provází od samého počátku potoky krve. A nejen to. První čtvrtina knihy je vcelku nechutná a těžce stravitelná, pak podle mě otupíte a zvyknete si. Ovšem příběhová linie vás nechá naprosto chladnými. Pravda, podobnou literaturu nejspíš nečtete kvůli prozaickému požitku. Ale jestli jej přeci jen čekáte, aspoň náznak, pak budete poněkud zklamaní.

V Čepeli entropie se nedočkáte umného vedení příběhu, postupného uvolňování napětí a snahy čtenáře aspoň nějak překvapit. Ne, Vilém Koubek na první straně sešlápne plyn až na podlahu a hrrr na ně! Krev stříká, oči tečou z důlků, kosti se tříští a jedna rvačka plynule přechází v druhou, až nakonec zjistíte, že vás ta přemíra akce vlastně nudí. Nebo aspoň tak se to stalo mně. Bohužel Koubkův styl tak nebude mým šálkem čaje a jediné pozitivní, co o této knize mohu říci, je, že je o chlup lepší než Frost Oskara Fuchse. Ale to bohužel není moc velká chvála.

 

Všechny tituly zakoupíte na www.hostbrno.cz.