V záplavě životopisných filmů se objevil další, tentokrát popisující zrod pedagogické metody, již zná každý alternativní a svobodomyslný rodič. Film Maria Montessori (2023) popisuje emotivní pozadí celého procesu a důvody, které vedly k potřebě nahlížet na vzdělávání jinak. Zejména jde ale o příběh dvou ambiciózních žen v době, která nebyla pro svobodomyslné ženy příznivá.
Metoda Montessori dnes stále vyvolává rozporuplné reakce; část populace ji považuje za alternativní výmysl pro rozmazlené děti, část se inspiruje v inovativních postupech, jak naučit dítě samostatnosti jak při výchově, tak během vzdělávání. Montessori škol a školek je v republice již několik desítek a jejich počet stále roste.
Zmínka existence filmu s názvem Maria Montessori může divákům protočit panenky v očekávání, že jde o další rádoby dojemný příběh „samozvané“ významné osobnosti, a to v popisu životní pouti od zplození až do posledních chvil na smrtelném lůžku. Pokud jste podobnými filmovými díly zklamáni, můžete si oddechnout: Maria Montessori, minimálně ta filmová, umí víc, než stavět komíny z kostek.
V první řadě lze kladně zhodnotit, že příběh Marie Montessori se nezobrazil přímo, nýbrž skrze postavu Lili d’Alengy, pravděpodobně fiktivní. Lili má být vlivná pařížská kurtizána, jejíž bývalé manželství bylo zneplatněno kvůli porodu těžce mentálně postiženého dítěte. Lili péči o dceru svěřila matce a v současnosti se jedná o jakýsi její stín, jenž není schopná zařadit do svého výstředního životního stylu plného večírků, zábavy, krásy a setkání se zajímavými a mocnými lidmi. Po babiččině smrti už tu není nikdo, kdo by se v péči o dítě se zvláštními potřebami postaral, a tak je Lili nucená svým potížím čelit.
Na Marii naráží náhodou, když prchá z Paříže do Říma, aby svou “hanbu” skryla před pařížskou smetánkou. Nejde totiž jen o dívčinu nemoc, ale také o skutečnost, že se pohybujeme na přelomu 19. a 20. století, kdy nemanželské dítě znamenalo pro svobodnou ženu skandál.
Marie, se kterou se setkává, jí pomůže najít cestu ke své dceři, Lili zase pomůže Marii najít cestu k sobě samé. Ženy si mají ve vzájemném dialogu co předat; také Maria totiž skrývá nemanželské dítě, které však bezmezně miluje a otec syna Maria by rodinu rád zkompletoval. Potíž je, že sňatek by jí vzal nezávislost, která je důležitá pro ni i pro rozvoj její praxe. Žena je nucená vybrat si mezi rodinou a vlastní svobodou, díky níž dochází ke zvýšení životního komfortu spousty společensky špatně uplatnitelných lidí.
Film je vizuálně tak čistý, že připomíná filmové adaptace románových klasik minulého století. Režisérka a scenáristka Léa Todorov je přitom v celovečerním formátu debutantka. Dosud působila jako herečka a má v životopise kratší a středometrážní formát. Scénář k filmu napsala ve dvojici se scenáristkou Catherine Paillé, která je podepsána pod řadou děl u nás nepříliš známých.
FILM: MARIA MONTESSORIFi
Režie: Léa Todorov
Scénář: Léa Todorov, Catherine Paillé
Kamera: Sébastien Goepfert
Hrají: Jasmine Trinca, Leïla Bekhti, Raffaele Esposito, Rafaëlle Sonneville-Caby, Agathe Bonitzer, Sébastien Pouderoux, Pietro Ragusa, Patrizia La Fonte (více)
Produkce: Grégoire Debailly
