Peer Gynt: do postele s trollkou, na cigáro se smrtí

V Brně hostoval balet ze slovinského Mariboru a přivezl s sebou pohádkovou podívanou. Originální nastudování Peera Gynta plné emocí, vtipu a profesionálních výkonů.

Pokud vám název nic neříká a jste přesvědčení, že se určitě jedná o další moderní slátaninu, nenechte se mýlit. Jsem si jistá, že nejznámější melodii z tohoto baletu znáte. Říká vám něco Ve sluji krále hor?

Výborně. O čem ale vypráví příběh Peera Gynta? O změně životních hodnot a ideálů, to všechno na talíři s bohatou oblohou z fantazie. Peer je vocas. Vážně. Prohání sukně, myslí jen na sebe a ubližuje těm, kterým na něm záleží. Dělá to vědomě a stále dokola. Uteče s nevěstou z její svatby, aby ji druhý den opustil, zplodí potomka, kterého zavrhne. K lásce svého života se vrací jen proto, aby zase uprchnul a vrátil se k ní, až je příliš pozdě. Stihne si projít i blázincem, pohřbít matku a zaplést se s trolly. Ideální námět pro balet – i ti, kdož k němu nemají zrovna blízko, zůstanou uchvácení bohatým dějem a s napětím čekají, co se bude dít dál.

Otcem celého představení je choreograf Edward Clug, který má na svém účtu hromadu ocenění a spoluprací s nejlepšími baletními sbory Evropy. Ukázalo se, že zaslouženě. Všechno totiž stálo na choreografii, která byla moderní, náročná a velice efektní. Jednotlivá čísla vždy nádherně navodila atmosféru.

Skočná část se špalky za zvuku houslí, chaotické a propletené pohyby bláznů, dominance a strašlivost bílého jelena – všechno bylo dotažené do detailu. Závěrečné pas de deux Peera a Solveig bylo tak něžné a láskyplné, že mám finále baletu rozmazané slzami. Tanečník Miloš Isailović (Peer Gynt) mě nutil obdivně pokyvovat hlavou už od začátku. Lehkost a preciznost jeho pohybů obzvlášť vynikala mezi sborem, který ač schopný, občas měl problémy s koordinací. Výborná byla i Tetiana Svetlična, ať už v roli lascivní dcery krále trollů nebo bláznivé ženské.

Hudba Edvarda Griega je sama o sobě působivá. Je to mistr proměn, který melancholické tóny plynule změní v dovádivou melodii, která vyústí zase ve veliké drama. Když jeho dílo ještě zasadíte do jednoduchých kulis chladného severu, prodchnete je zvuky vánice a ryčícího jelena, vstanou vám vlasy na zátylku a nebudete chtít ze sálu odejít. Neobvyklé kostýmy Lea Kulaše pomáhaly strašidelné, ale přesto pohádkové atmosféře ostošest.

Zvlášť dobrý nápad byl bílý jelen a tři salašnice, které svými dlouhými, navzájem propletenými vlasy připomínaly spíše sudičky, víly, nebo Macbethovy osudné čarodějnice. Scéna byla čistá, jednoduchá a její prvky se velice často zapojovaly do tance, což balet skvěle oživilo – jak často na jevišti vidíte sestavu založenou na popotahování slečen na kobercích nebo týpcích hopsajících po pařezech? Divák se v průběhu často i zasmál. Smrťák pokuřující s Peerem cigárko pod kobercem, švihlí a trochu děsiví blázni, cesta malým dětským letadýlkem, všechny tyhle scény krásně odlehčily tíživou a hutnou atmosféru příběhu.

Já odcházela z divadla nadšená a přesvědčená, že si všichni ty bouřlivé ovace ve stoje zasloužili. Doufám, že k nám mariborský baletní sbor ještě někdy zavítá a zvlášť, že budu mít možnost vidět i jiná díla ve zpracování Edwarda Cluga. Získal si moje srdce, jak jen choreograf může. Dávám pět z pěti a prohlašuji, že takové štěstí ve mně nevyvolalo ani Labutí jezero z Bolšoj těatr.