Čtyři světové strany se protnou a přinesou smrt

Ještě ani nedozněly ohlasy na premiéru Sen v červeném domě a v Divadle v Dlouhé už uvádějí další inscenaci. Tentokrát se jedná o hru Čtyři světové strany od současného německého dramatika Rolanda Schimmelpfenniga v režii Kashi Jandáčkové. Komorní představení se odehrává ve foyer divadla v rámci projektu Krátká Dlouhá.

Sen v červeném domě si budete chtít pamatovat i po probuzení

Roland Schimmelpfennig patří v Německu k současným nejčastěji hraným autorům. Čtyři světové strany poprvé uvedl ve vlastní režii v roce 2011, v koprodukci Salzburger Festspiele a berlínského Deutsches Theater.

U nás se inscenace ujala režisérka Kasha Jandáčková. S její prací jste se mohli setkat v experimentálním prostoru NoD, kde se hraje její autorská inscenace Ve dne v noci. Ve spolupráci se souborem 11:55 vznikla další její inscenace Městečko Fake News. Také spolupracovala například s Petrou Tejnorovou (inscenace NICK) nebo divadlem Letí. A nyní máte možnost zhlédnout její adaptaci Čtyř světových stran v rámci Krátké Dlouhé.

Po příchodu do foyer čeká diváka těžké rozhodnutí – na kterou z židlí se posadit? „Hlediště“ (dá-li se tak nazývat zhruba šedesátka míst) obemyká jeviště ze všech čtyř stran. Je třeba strategicky uvážit, odkud bude nejlepší výhled a zda, pokud si sednu sem místo tam, o něco nepřijdu. Můžu vás uklidnit, že je to úplně jedno. Uvidíte všechno odevšad. Možná ne hned, ale to vůbec nevadí.

Protože „oni“ vám stejně neukážou vše hned. Čtyři postavy, každá přichází z jiné strany a přináší s sebou jinou náladu – sever/déšť, východ/sníh, jih/mlha, západ/vítr. Nikdo nepřináší slunce, v pochmurné náladě představení by působilo nepatřičně… Herci (Anna Kameníková, Pavel Neškudla, Marie Poulová a Martin Veliký) zpočátku své texty předčítají a zdá se, že půjde o scénické čtení, podobně jako tomu bylo u jiné inscenace projektu Krátká Dlouhá, Muži sa minuli.

Zde ale navíc chybí i jakýkoli herecký projev a vzájemná interakce. Herci prostě jen stojí zády k sobě a čtou. Jenže jak se začne pomalu rozmotávat dějové klubko, nabalují se i ostatní divadelní aspekty – deklamování partů z paměti, interakce mezi postavami, rekvizity, kostýmy… až je z toho v závěru komplexní divadelní představení. A přitom ani tehdy nenabízí rozuzlení a konec – závěrečná scéna se odehraje v minifilmu, který je opravdovou tečkou.

S filmem se ostatně pracuje od samého začátku, rozvíjí se stejně jako představení samo. Nejprve vidíte jen skromné záběry – výseč ruského kola, police s láhvemi (a moje okamžitá myšlenka, že to vypadá jako karlínský Warehouse) –, aniž byste chápali, co mají s postavami a dějem společné.

Jak se však proplétají osudy všech čtyř postav, dochází ke stále delším videosekvencím (hele, fakt je to Warehouse), které vrcholí závěrečným minifilmem. Dvě další postavy vlastně potkáte jen v záznamu, beztak brzy zemřou. Ovšem smrt čeká i na jednu z ústředních postav. S jejím koncem povolí utahující se smyčka, jako když seknete do klubka hadů, kteří se rozprchnou do všech stran. Do všech světových stran.

Po prvotních rozpacích, jež se dostavily se začátkem představení, následovalo příjemné překvapení. I přes neustálé opakování některých frází se příběh vyvíjel. Pokaždé byly proneseny sice stejně, ale s jiným důrazem na detail. Divák slyšel to samé, ale vnímal v nových souvislostech. Stavbě a gradaci inscenace tak nelze nic vytknout, právě naopak. Škoda jen premiérového okénka jednoho z herců. V prostorách scény Krátké Dlouhé není nenápadná nápověda možná, a tak se dotyčný musel na rovinu zeptat, kdo z nich je na řadě s výstupem. Avšak i přes tuto drobnost a komorní pojetí scénografie (čímž myslím téměř její absenci, až na několik papírových krabic) šlo o nad očekávání povedené představení.