Já v žádném případě netvrdím, že jsem Bůh: Hra o komunikaci, která si vystačí s minimem slov

Divadelní soubor 11:55 vznikl z jednoho ročníku herectví KALD DAMU. Dnes, tři roky po absolvování studia, je soubor na domácí scéně plně etablován s rezidencí v holešovických Jatkách78. Zde uvedl i svou poslední premiéru Já v žádném případě netvrdím, že jsem Bůh. Inscenaci tvoří pět herců, kteří jsou zároveň i režiséry. Jak to dopadne, když se herci snaží režírovat (sebe i sebe navzájem)?

Ústředním tématem hry je komunikace. Až na úvod, v němž jednotliví herci představí sebe i svůj záměr s touto hrou, během představení ale mnoho slov nezazní. Komunikace totiž nejsou jen slova a řečí těla je mnohdy vypovězeno mnohem více. A také se jí hůře lže… V průběhu představení se rozkrývají různé styly komunikace, jak se transformují informace předáním, jaké emoce dokážeme vyjádřit mimikou v obličeji, jaké pocity vyvolá narušení intimní zóny.

A že i vyprávění o smrti kočičky je roztomilé, když se vypráví roztomilým hláskem. Do odhalování tajů komunikace jsou zapojeni i diváci, kteří si na vlastní kůži mohou vyzkoušet, jak nepříjemné je, když někdo vstoupí do vaší osobní zóny a stále se přibližuje, nebo jsou tázáni na dojmy a pocity, které měli při jedné ze scén.

Režijní zmatky, které mohly vzniknout tím, že se pět herců snaží režírovat a hrát zároveň, nejsou tolik patrné, přesto se inscenací vinou jako jakási červená nit a občas vyplavou na povrch. Na začátku se od Martina Dědocha dozvídáme, že je těžké rozlišit, zda režíruje, nebo hraje. A pokud hraje, tak za sebe, nebo za některou z postav? Avšak zmatečné situace, z nichž není patrné, zda se zrovna režíruje, nebo hraje, se dříve nebo později vysvětlí a hra má logický spád. Jen možná ten konec nemusel být tak shakespearovsky fatální…

Scénograficky nebyl prostor pojat nijak velkolepě, zato byl na jeviště umístěn objekt, který ponejvíce připomínal dětskou prolízačku. Herci ji však dokázali využít na několik způsobů, ačkoli pravda, nejčastěji po konstrukci opravdu lezli…
Za nejvíce povedenou scénu považuji monolog Martina Dědocha o komunikaci. Ostatní spolu s ním celou řeč znakují. Jelikož se slova v řeči často opakují, začne ta nejčastější v řeči vynechávat a pouze znakuje. Vše spěje k tichu a pouhé znakové řeči.

To již jede monolog od znova a znaková řeč přechází ve známá gesta – znak pro komunikaci se tak změní v zamnutí rukou a podobně. Znaková řeč byla provedena s lehkostí a její propojení s každodenními gesty, která si ani neuvědomujeme, že děláme, nastavilo neverbální komunikaci další úhel pohledu. Povedená byla i rozkouskovaná transformace předaných informací, kdy se z dlouhého příběhu trojím převyprávěním stala jediná věta, navíc naprosto překroucená.

Herci 11:55 podali náhled na komunikaci, nikoli však novým, ale naprosto známým způsobem. Ukázali nám, co všichni dobře víme. Ale víme to ve skrytu nitra. Tato inscenace nám pomáhá si uvědomit, že komunikace není jen o slovech, ale i o výrazu a mnohém dalším.