Věčná láska Romea a Julie, tentokrát na Vinohradech

Už více než 400 let dojímá příběh Romea a Julie celý svět. Romantická láska dvou mladých lidí, kterým je souzen tragický osud kvůli letité nenávisti jejich rodů. Ačkoli nikdo už neví, jak nepřátelství mezi Monteky a Kapulety začalo, všichni rozhodně dbají toho, aby dál pokračovalo. Jedné z nejslavnějších Shakespearových her se tentokrát ujalo divadlo na Vinohradech v režii Juraje Deáka. Otázkou je, zda tolikrát omílaná hra může být zpracována novým, originálním a neotřelým způsobem.

Odpověď zní ne. Aspoň u této inscenace. Vinohradská tragédie nejslavnějších milenců si ostatně neklade za cíl přinést divákům nový pohled na starý spor, právě naopak: „Velké činoherní divadlo by se mělo k této hře pravidelně vracet a zprostředkovat vždy novým generacím diváků onen prožitek citu. Neuškodí proto vrátit se k jeho původní podobě, nechat zaznít bez dekorativních modernizací silný příběh v jeho základní jevištní účinnosti.“

Částečné současné úpravě se přesto nelze vyhnout, nejvíce patrná je v kostýmech. Představují kombinaci barokní okázalosti a soudobých střihů a materiálů. Podobně i scénografie, kterou tvoří dva sloupy a výsuvná železná konstrukce, slučuje odkaz na starou a novou dobu.

Povedené je obsazení Julie osmnáctiletou Sabinou Rojkovou. Snad poprvé jsem tak viděla Julii, která (relativně) odpovídá věkem a přitom si s hlavní rolí umí poradit. Její mládí bylo podpořeno i opticky – všechny ostatní ženské role vystupovaly v podpatcích. Výsledkem byla mladá, křehká, drobná Julie tahající plyšového medvěda, kterého však záhy vyměnila za Romea. Rázem se tak proměnila ve čtrnáctiletou, hormony a dosud neznámými emocemi zmítanou slečnu, která se ve jménu nejvyššího citu nebojí ani smrti.

Romeo, ještě nedávno opěvující Rosalinu, se k této hře na lásku nechává snadno strhnout a je zaděláno na malér. Avšak Markovi Lamborovi jsem Romeovu velkou lásku bohužel nevěřila. Ve chvíli, kdy Julie mluví o svatbě a jemu na železné konstrukci uklouzne noha a částečně ztrácí rovnováhu, jsem spíš čekala, že práskne do koní a bude v Mantově dřív, než mu to nařídí vévoda. Sice se tak nestalo, nicméně onu velkou lásku jsem od té chvíle pozorovala poněkud skepticky.

Tragickému konci nezabrání ani Tomáš Töpfer v roli veronského vévody, který není na scéně osobně přítomen, ale jeho tvář se jako rozezlený deus ex machina objeví v zadní části scény a novou erupci neřešitelného sporu pod výhružkou trestu smrti okamžitě utne.

Důležitou postavu představuje chorus Tomáše Dastlíka. Anonymní, nespecifikovaná bytost, která se dle tradic řeckého divadla poťouchle vměšuje do děje – tu na zem hodí kus papíru, čímž začne bitka mezi Kapulety a Monteky, onde podá kord, kterým zemře Tybalt a tam zase jed, který zabije Romea. Zlovolnost je promítnutá i do masky – dlouhé rudé roucho, z jehož záhybů tahá vše potřebné jak králíky z klobouku a bíle natřený obličej s černými pruhy, jež zlověstný vzhled jen podporují. Doprovod mu dělají čtyři rudě oděné „potvory“, které se za ním táhnou jako stín a opakují některá z jeho slov jako ozvěna.

Vše tedy zdárně směřuje k předepsanému zmaru, aniž by došlo k nějakým výchylkám v příběhu. Diváci nejsou ochuzeni ani o dlouhé monology, naopak jsou seškrtána jiná, více poetická místa. Popravdě bych například Mercuziův proslov o Mab oželela v jejich prospěch. Romeovo zvolání „Dost! Vždyť mluvíš o ničem!“ jsem kvitovala souhlasným pokývnutím. Stejně tak by mi nechybělo vyprávění bodré, poněkud lascivní a lehce opilé chůvy o příhodách Juliina raného dětství. Je tedy dobré si připomenout příběh Romea a Julie v jeho základní jevištní účinnosti, ale také je dobré od toho nic neočekávat. Pak nebudete zklamáni.