Recenze: Zimní pohádka skončí dobře, i když je to Shakespeare

Zimní pohádka je jedním z méně známých Shakespearových příběhů. Byla napsána ke konci jeho tvůrčího období jako jedna z jeho jediných dvou romancí. K jejímu zinscenování nedochází příliš často, neboť jde o těžko uchopitelný tvar, v textu se objevují mnohé nelogičnosti. V Dejvickém divadle toho však nedbali a v režii Ondreje Spišáka tak vznikla pozoruhodná inscenace s podtitulem Psychotriller se šťastným koncem, která od své premiéry 30. listopadu sklízí samé kladné ohlasy.

Základním tématem této hry je žárlivost. Motiv žárlivosti Shakespeare zkoumal a rozebíral i v jiných svých hrách, nejznámější z nich je samozřejmě Othello. Na rozdíl od Othella však sicilský král Leontes nepotřeboval žádného našeptávače, vše si vybájil sám a naopak ho nikdo nedokázal přesvědčit o nepravdě jeho výmyslů. Důsledkem tohoto bludařství bylo, že většina postav hry, oproti Shakespearovým zvyklostem, zemřela ještě před přestávkou.

Těžko by to ale mohl být psychothriller se šťastným koncem, kdyby se vše v dobré neobrátilo. Zabití herci získali nové postavy, případně ty staré znovu ožily, nevyhnutelná setkání byla uskutečněna a všichni se mohli radovat, jak to hezky dopadlo.
Celý příběh prostupoval a popoháněl Čas. Čas, v podání Zdeňky Žádníkové, pozoroval dění a občas se snažil zachytit prchavý okamžik a trochu jej pozdržet. Stejně jako se my snažíme zachytit nejlepší momenty života pomocí fotoaparátu, tak i Čas upozorňoval na určité okamžiky zmáčknutím spouště. Jinak jeho úloha byla v podstatě jediná – posunout nás o šestnáct let vpřed před začátkem druhého dějství.

Děj začíná na Sicílii v záplavě bílé. Bílé pozadí, scéna i kostýmy vzbuzují svou strohostí a studeností pocit opravdové zimy. Ve chvíli, kdy Leontes vyřkne svá nesmyslná podezření, se však pozadí scény a kostýmy mění na barvu černou, jako předzvěst katastrofálních událostí. Smrtí téměř všech postav v okolí sicilského krále končí tragická část hry.

Přesun do českých luhů a hájů, v nichž vládne král s typicky českým jménem – Polixenes, dává prostor komediální části hry. Těžko říci, co přimělo Shakespeara, aby do Zimní pohádky zakomponoval Čechy. A připsal jim navíc i moře. Buďme za to však rádi. V našich podmínkách se tak totiž skýtá více možností, jak využít komický potenciál druhé poloviny hry. V Dejvicích toho plně vyčerpali, aniž by však docházelo k přílišnému parodování a pitvoření se.

Co se hereckých výkonů týče, ne nadarmo platí dejvický soubor za jeden z nejlepších v České republice. Proslulý je minimalismus hereckého projevu dřívějšího režiséra, Miroslava Krobota. Možná to vypadá, že jen nakráčí na jeviště, bez emocí odříká text a zase odejde, nicméně právě v tom spatřuji velkou sílu. Zvláště v humorných situacích. Suše pronášené repliky připomínají britský humor, kdy nejvtipnější věci jsou sdělovány věcně. Navíc nejvíce se publikum beztak smálo ve chvíli, kdy Miroslav Krobot neřekl jediné slovo.

Práce kostymérky a slušivý pastýřský klobouk odvedly svůj výkon samy. Z dalších herců nemohu nezmínit především Martina Myšičku, který ztvárnil českého krále a jeho sluhu Camilla, Jaroslava Plesla. Jejich německé přestrojení na pastýřské slavnosti sklidilo nadšený divácky potlesk.
Zimní pohádka v Dejvickém divadle je tedy povedenou záležitostí a rozhodně byste si tento Shakespearův kousek, který je na jevištích tak neobvyklý, neměli nechat ujít.