Bible 2 v NoDu je jako jízda na horské dráze. Ani ne tak zběsilá jako nahoru a dolů

V minulých dílech jste viděli: na začátku všeho bylo slovo. A pak, stejně jako nekonečná telenovela, se Bible trochu komplikuje. Ale i přes veškeré zmatky jde o jednu z nejúspěšnějších knih všech dob, která ovšem – na rozdíl od Harryho Pottera nebo Pána prstenů, které jsou v prodejích daleko před Biblí – nemá své pokračování. V divadle NoD se to rozhodli změnit a 22. února měla premiéru jejich Bible 2.

Podle dramaturgyně Natálie Preslové je současnou nejpopulárnější formou média sitcom, proto je Bible 2 inscenována jako seriál. Počet epizod této minisérie je stejný jako počet evangelií v Novém zákoně, tedy čtyři. Během nich se dozvíme, že Bůh je starý opilec vyspávající dlouholetou kocovinu. O jeho planetku se zatím starají Lucy a Profesor. A Ježíš?

Ten se po tom pozemském debaklu dal na buddhismus. Jednoho krásného dne se ovšem Bůh probudí a zhrozí se, v jakém stavu Země je. Tohle už nikdo dohromady nedá, je na čase to zabalit.

Natálie Preslová: „Budoucnost divadla vidím v paradivadelních projektech…“

Jako vždy u NoDu oceňuji nápad. Pojmout inscenaci jako seriál je neotřelé, byť slyšet jedny „úvodní titulky“ čtyřikrát během hodiny a půl může být lehce úmorné. Opět byli skvělí i herci, nejlépe role sedla Martinu Cikánovi, který ztvárnil Profesora.

Během představení zazní i několik skvělých vtipů, za vrchol pak považuji rozhovor Martina Veselovského s Bohem v DVTV. Omlouvám se celé herecké crew, ale tahle minutka slávy Martina Veselovského byla tím nejlepším z celé hry.

A to je bohužel vše pozitivní, co o Bibli 2 můžu říct. V této inscenaci jsou totiž i hluchá místa, vyplněná zbytečnou vatou a vulgaritami, kterých bylo i na dlaždiče mého formátu prostě moc.

Nejméně vtipně působil úvod každé epizody, kde Lucy lifruje zemřelé ubožáky rovnou do pekla. Obdobně zbytečně působily i některé přehnaně hysterické hádky Ježíše s Bohem, které jen nějak vyplnily prostor mezi povedenějšími vtipy.

Co osobně také vnímám jako problematické, je inspirace. A teď nemám na mysli tu teologickou. Autoři přiznávají, že předobrazem inscenace se stal komiks Adventures of God. V tomto komiksu se setkáte se všemi postavami z Bible 2 – opilým Bohem, Ježíšem, profesorem Gabem a Luciferem, kterého Bůh familiárně nazývá Lucy. Potud je inspirace v pořádku, i když můžeme polemizovat, zda už nejde spíše o adaptaci. Poněkud rozpačitá jsem však z faktu, že nemalou část vtipů, které v průběhu představení zazní, tvůrci převzali v doslovném znění – například ten s morčátky. A to nejen z Adventures of God, ale také ze stand-upu Louise C. K., který se v přiznané inspiraci už neobjevuje.

Přitom v Bibli 2 zazní kompletní dvouminutový skeč. A to mi u divadla, které se pyšní tím, že dělá výhradně autorské inscenace (definice autorského divadla vždy předpokládá vlastní text), připadá jako dost nešťastný přešlap.