Natálie Preslová spolu s režisérem Jankem Lesákem v současnosti tvoří umělecké vedení divadla a experimentálního prostoru NoD. Ten byl vždy alternativní divadelní scénou, avšak až s příchodem Natálie na pozici dramaturgyně v roce 2016 se vyprofiloval směrem k ryze autorskému divadlu. Kromě hostujících a rezidenčních souborů se NoD nově zaměřil také na produkci svých inscenací a divadlo pod vedením Natálie Preslové a Janka Lesáka jen vzkvétá. S Natálií jsme se sešli a popovídali si nejen o chystané prosincové premiéře, ale i o festivalu francouzského divadla, jehož je ředitelkou.

Autorka fotografie: Lenka Lesenská

Jak jste se dostala k divadlu?
K profesionálnímu divadlu jsem se dostala studiem divadelní vědy na Karlově univerzitě. Už během studia jsem začala pracovat s režisérem Jankem Lesákem. Velmi jsme si
sedli – lidsky i umělecky – a dnes už téměř nepracuji s nikým jiným. Takže k divadlu jsem se dostala hlavně skrze něj. Janek dostal angažmá v Českých Budějovicích v Malém divadle, kde s ním pravidelně spolupracuji, a nyní společně působíme i tady v NoDu jako umělecké vedení. A mezitím jsme i hostovali v různých divadlech po republice.

Autorka fotografie: Lenka Lesenská

Do NoDu jste ale původně přišla sama?
Ano, do NoDu jsem z nás dvou přišla jako první, v květnu 2016. Původně na pozici divadelní dramaturgyně, ještě za vedení Adama Halaše. Ten ale ke konci roku odcházel, takže jsem pak přibrala Janka a umělecké vedení divadla jsme převzali už společně. Ještě je důležité zmínit, že vedle divadla funguje v NoDu i galerie, která má svoje vedení, což předtím nebylo. Až s námi se prostor rozdělil na samostatně fungující jednotky. My tedy máme na starosti jen divadlo.

K jakým změnám ještě došlo? Co je vaším cílem z NoDu vybudovat?
S Jankem děláme výhradně autorské divadlo, což je divadlo, které nevychází z pevně daného textu, ale které vzniká na základě určitého aktuálního tématu, společenského dění, politické situace. Rozhodli jsme se proto NoD zasvětit tomuto žánru. Takže na hostování vyhledáváme soubory, které naši myšlenku sdílejí. Kromě toho už nejsme jen rezidenční scénou, ale začali jsme realizovat i vlastní projekty. Mimo nás má v NoDu stálou rezidenci ještě soubor 11:55, který také dělá autorské divadlo. Naším cílem tak je vytvořit z NoDu dům autorského divadla, které tím, že je autorské, umožňuje reagovat na různé aktuální dění a zaměřit se na témata, která zrovna hýbají společností. Prostřednictvím našich inscenací chceme vyvolat dialog s diváky. To je důvod, proč nás autorské divadlo baví a proč jsme se rozhodli mu věnovat celou scénu.

Takže vlastní dramaturgická linka NoDu vznikla až s vaším působením?
Přesně tak. NoD dřív fungoval jako stagiona a prostor otevřený všem souborům bez stálé scény. A i když u nás mají některé tyto soubory dveře otevřeny nadále, začali jsme vytvářet vlastní inscenace – v naší režii, v naší produkci. A snažíme se také vytvořit soubor, nebo možná lépe okruh stálých spolupracovníků. Chceme, aby divadlo získalo svou specifickou tvář.

Autorka fotografie: Lenka Lesenská

Jaká je vize do budoucna? Stane se z NoDu postupně „klasické“ divadlo s jedním souborem?
To určitě ne. Nechceme se uzavřít, vždycky budeme rádi, když tu s námi budou i další soubory, které prostor využijí. Ideální představa je taková, že za sezónu proběhne několik našich premiér se stálým souborem a lidmi, kteří budou scénu formovat nejvýrazněji.

Kolik premiér letos chystáte?
Na tuto sezónu máme připravené dvě premiéry. Víc nám zatím finanční situace nedovoluje. První z nich bude celkem inovativní, kdy představíme jednu technologickou novinku. Inscenace bude využívat technologii binaurálního zvuku, která zatím není v divadle moc využívaná. Co víme, tak minimálně jedna inscenace s použitím této technologie vznikla ve Velké Británii, v Česku však binaurální zvuk na divadle zatím nikdo nevyužil, tak se na to moc těšíme. Jde o takovou zvukovou virtuální realitu. Můžete se ocitnout uprostřed pralesa, ve válce nebo ve dvanáctém století. Je to hodně reálný zážitek, protože zvukem dokážete aktivovat mozek a fantazii, která vám scénu dotvoří sama, než abychom vám ji ukazovali my prostřednictvím nějakých obrazů.

Autorka fotografie: Lenka Lesenská

To zní opravdu průkopnicky. Jak na vaše inscenace reagují diváci?
Myslím, že se nám v NoDu daří vychovat si nové vlastní publikum. Na obě premiéry z loňské sezóny máme moc hezké reakce. NoD v minulosti celkem bojoval s návštěvností, nicméně za poslední dvě sezony se podle statistik zvýšila dokonce o 50 %. Samozřejmě nám v tom hodně pomáhá i soubor 11:55, který má celkem silnou diváckou základnu, a jejich inscenace obecně táhnou. Takže ve spojení s nimi nabíráme širší okruh diváků, za což jsme moc rádi.

Jak dlouho vám trvá příprava inscenace?
Dělat autorské divadlo je celkem náročné, od nápadu k premiéře mnohdy uběhne i rok až dva. Což je v českém divadelním prostoru docela složité, protože čas, který strávíte přípravami, vám nikdo nezaplatí. S Jankem máme štěstí, že kromě NoDu pracujeme ještě v Českých Budějovicích, takže máme v sezóně práce dost. A taky máme štěstí, že nás to baví.

Autorka fotografie: Lenka Lesenská

Zmínila jste, že děláte, i přes jeho náročnost, jen autorské divadlo. Neplánujete se ujmout již hotové hry?
Ne, chceme se věnovat opravdu pouze autorskému divadlu. Práci s pevnými texty jsme si já i Janek vyzkoušeli a zjistili jsme, že to není práce pro nás.

Vy jste i ředitelkou festivalu Sněz tu žábu. Můžete jej blíže představit?
Festival jsem založila se spolužáky z divadelní vědy. Chtěli jsme českým divákům představit současné francouzské divadlo, ukázat, že existují i jiní kvalitní dramatici než Molière. O současném francouzském divadle má málokdo povědomí, a to se snažíme změnit. Existuje totiž plno tvůrců, kteří jsou českému divadlu a českým divákům blízcí – mají podobný humor, podobné tematické zaměření. Chceme systematicky přivážet zajímavé inscenace i autory, a zároveň tak podpořit spolupráci českých a francouzských umělců. Myslím, že se nám to daří, příští rok nás čeká pátý ročník festivalu Sněz tu žábu.
Kromě toho jsme letos uskutečnili i první ročník festivalu Na skok do Prahy, který je opakem Žáby, tedy přivážíme české inscenace do Paříže. Jde o partnerské festivaly, jeden probíhá v květnu a druhý v září. Tím vytváříme most mezi Francií a Českem, aby naše snaha nebyla zaměřená jen jednostranně a aby i ve Francii viděli, že naše divadlo jim má co říct. Vznik Na skoku je velkou zásluhou šéfdramaturgyně festivalu, jinak režisérky Lindy Duškové. Na obou festivalech pracujeme společně a bez ní by ani jeden z nich nebyl tam, kde teď je.

Co jste letos na festivalu z českého divadla představili?
Jelikož šlo o první ročník, byl rozpočet na jeho organizaci dost nízký. Teprve po prvním ročníku můžeme začít plnohodnotně žádat o granty na francouzské i české straně. Do Francie se jeli představit čeští dramatici Magdalena Frydrych Gregorová a David Košťák a francouzští režiséři zinscenovali dramatické čtení jejich textů. Dále jsme představili texty Ondřeje Novotného a Anny Saavedry a režisér Jakub Maksymov ve spolupráci s francouzským hercem vytvořil inscenaci šitou na míru divadelnímu prostoru. Šlo o takovou virtuální bojovku pro diváky na téma Fantomas.
Pro příští ročník zatím jednáme s Divadlem Na zábradlí a s divadlem Masopust o hostování jejich inscenací v Paříži. Mimochodem, inscenace Masopustu Deník zloděje získala letos naši cenu Grenouille, což je cena festivalu za nejlepší českou inscenaci podle frankofonní předlohy.

Autorka fotografie: Lenka Lesenská

Jak se festival Sněz tu žábu za svou existenci proměnil?
Jelikož první ročník byl také celkem nízkorozpočtový, jsme spokojení, že si festival vydobyl své místo a udržel se a také, že se nám daří podněcovat v českém divadle zájem o francouzskou kulturu. Stále častěji se nám ozývají česká divadla, která mají o francouzské texty zájem. Texty autorů, které jsme v předchozích letech přivezli, uvedlo později například Divadlo v Dlouhé, Divadlo Polárka nebo Východočeské divadlo v Pardubicích, které zrovna zkouší text Frédérica Sonntaga. Takže náš cíl, obohatit české divadlo současnou francouzskou tvorbou, se daří, z čehož máme samozřejmě velkou radost.
Navíc mám pocit, že letošní čtvrtý ročník byl v lecčem přelomový, postupně čím dál více rozšiřuje naše publikum a ověřujeme si, že některé naše dramaturgické koncepty dobře fungují. Například systém představování současné dramatiky, kdy v rámci výzvy vybíráme současné texty, které překládáme a čeští režiséři je inscenují. Daří se i projekty mezinárodní spolupráce, které připravují společně námi oslovení umělci z obou zemí. A postupně se ukazuje, které formy spolupráce v rámci festivalu fungují nejlépe a které naopak chceme opustit, a celé se to letos hezky vytříbilo. Ze Sněz tu žábu se stává platforma spolupráce, nejde jen o přehlídku hotového divadla, což byl jeden z našich cílů.

Co považujete v rámci festivalu za největší úspěch?
V poslední době určitě vznik druhého festivalu, Na skok do Prahy.

Existují i další festivaly založené na „výměnném pobytu“?
Myslím, že podobně funguje festival maďarského divadla Naostro, který organizuje režisérka a v současné době ředitelka Českého centra v Maďarsku Lucie Orbók.

Čemu se věnujete kromě divadla?
No, o tom je autorské divadlo. Už nemáte moc času na další koníčky.

Co chystáte do budoucna?
Začnu trochu oklikou. Loni měla v Budějovicích premiéru Game. S Jankem říkáme, že je to participační divadlo, jde o dost specifický projekt. Inspirovali jsme se principy LARPu (Live Action Role Playing Game). Diváky odvezeme na tajné místo za městem, kde jsme pro ně připravili hru. Je to velmi interaktivní, není možné se jen dívat, je potřeba hru hrát. Protože v podstatě už nejde o divadlo, ale opravdu o hru. Tento princip nás začal hodně bavit a rádi bychom jej rozvíjeli dál.

Autorka fotografie: Lenka Lesenská

Kam podle vás směřuje divadlo?
Podle mě právě k podobným paradivadelním tvarům. Vedle sezení v hledišti a sledování představení budou podle mne lidé vyhledávat i jiné zážitky nacházející se na pomezí divadla. Dokládá to úspěch různých imerzivních projektů, jako je Pomezí nebo Golem, ale třeba i únikových her. V zahraničí je to trend už delší dobu, k nám se to teprve dostává.

Znamená to postupný zánik klasického divadla?
To určitě ne. Jen budou přibývat nové formy a divadlo bude ještě různorodější než nyní.

Jaké představení vás v nedávné době nejvíce zaujalo?
Skvělý mi přišel Ztracený svět od režiséra Petra Haška na Otáčivém hledišti v Krumlově. Pro tuto inscenaci vznikly obří loutky dinosaurů, které je opravdu nutné vidět, protože to se nedá popsat. Na červnové Skupově Plzni jsem viděla už druhou skvělou inscenaci od dánského Theatre Refleksion a loutkáře Clause Mandøe, který dělá takové malé loutkové inscenace o smrti.

Na kterou z vašich inscenací v NoDu byste naše čtenáře pozvala?
Na Měsíční sonátu č. 11 (recenzi najdete zde), která měla premiéru v únoru. Jde o reálný přepis komunikace posádky Apollo 11 s NASA během letu na Měsíc. Celou komunikaci jsme objevili veřejně dostupnou na internetu. Dohromady má 600 stran, my jsme to zkrátili na dvacet a zinscenovali jako koncert na čtyři synťáky. Chystáme nyní i soundtrack k představení, který bude dostupný online nebo jako limitovaná edice kazet.

Autorka fotografie: Lenka Lesenská

Máte nějaký sen, který byste si ráda splnila?
Rádi bychom s Jankem režírovali zahájení Olympijských her. Je velmi pravděpodobné, že by na to vybrali zrovna nás, ale ptala jste se na sen. A tohle je náš velký sen, to bychom fakt chtěli.

Takže i víte, co byste připravili?
Ne úplně, ale určitě by to zahrnovalo slony a obří mechanické věci. Ve Francii v Nantes působí loutkář François Delarozière, který dělá obrovské mechanické loutky velké třeba jako dům. Dělá s nimi perfromance po ulicích, v továrních halách, loutky chodí městem, lezou po domech a dělají gigantickou show. Takže třeba od nich bychom si vypůjčili pár kousků.