Romeo, Julie a tma: úsměv i slzy v Divadle v Dlouhé

Divadlo v Dlouhé uvedlo novou inscenaci Romeo, Julie a tma, která vznikla na motivy stejnojmenné tragické novely Jana Otčenáška z roku 1958. Divadelního zpracování se ujali Hana Burešová a Štěpán Otčenášek (podobnost jmen není náhodná), kteří hlavní role svěřili Pavlu Neškudlovi a Marii Poulové. Silný příběh tak Divadlo v Dlouhé obohatilo o silné obsazení.

Příběh románu se odehrává v období tvrdých represí na území Protektorátu Čechy a Morava způsobených atentátem na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Již v den atentátu bylo vyhlášeno stanné právo, začalo masové popravování a obec Lidice byla srovnána se zemí. A do tohoto temného a hrůzného pozadí Otčenášek zasadil semínko lásky a naděje, kterému však není dopřáno dorůst.

Maturant Pavel lelkuje na lavičce, na druhé straně sedí dívka a pláče. Jde o židovku Ester, která nenastoupila k transportu. Pavel děvče ukryje v komůrce krejčovské dílny svého otce. Je předvečer atentátu, a tak mu ani nepřijde na mysl, jak strašné následky může jeho čin mít. Mládí je obdobím lehkovážné odvahy a ideálů, a tak navzdory všemu oba dají průchod svým citům a rozehrají romanci na pozadí válečných hrůz. Naneštěstí realita je dost neodbytná…

Hana Burešová a Štěpán Otčenášek pojali inscenaci celkem úsporně – bez přehnaně dramatických chvil a zbytečně rozmáchlých gest (lidově řečeno netlačí na pilu), přesto však s naléhavostí a trefnou přímočarostí. Tomu odpovídá i scéna Davida Marka, kterou po stranách tvoří křídou popsaná černá tabule s rozličnou učební látkou – od biologie přes matematiku až po časování německých sloves. Více v popředí pak po stranách stojí stoly, které naznačují krejčovskou dílnu a kuchyň v bytě Pavlových rodičů. Ve středu jeviště se nachází lehce zešikmená rampa s postelí, která značí Esteřinu komoru. Šikmá plocha dobře vyjadřuje i stísněnost, s níž Ester, která samozřejmě nikam nesmí a nesmí ani vydat hlásku, ze všech sil bojuje (a prohrává).

Chór, který tvoří herci vedlejších postav, perfektně dokresluje tísnivou a dusnou atmosféru, ať už sháněním se po potravinových lístcích, šeptanými pomluvami namířených na Esteřinu rodinu, nebo rezignovaným povzdechem „Měli jsme odjet. (Odjet? Vždyť jsme tady doma.)“ Přesto herci jako chór ani jednotlivě v dalších rolích nevyčnívají. Působí jako decentní, nerušivý doplněk ústřední dvojice, o niž tu ostatně jde především.

Pavel Neškudla a Marie Poulová si se svými rolemi poradili bravurně. Podařilo se jim do postav vnést jak onu mladistvou lehkovážnost a úsměvné rozpaky první velké lásky, tak úzkostný protipól, kdy se Pavel obává možných následků a Ester – ach bože, Ester… Komu při závěrečné scéně nebylo do pláče, nebo se mu aspoň nesvíralo srdce, musí být z kamene. Poulová skvěle střídá rozverné a ztřeštěné stavy se snahou se nezbláznit strachy z toho, co bude. Výběr hlavních rolí snad nemohl být lepší, mezi Neškudlou a Poulovou to herecky souzní, a příběh, který obstojí i sám o sobě, díky nim ještě nabyl na síle. Těžká a temná, Wagnera připomínající hudba Ivana Achera je už jen pomyslnou důraznou tečkou za beznadějnou nadějí, o níž Romeo, Julie a tma vypráví.