Do skoro tříhodinové ságy zpracoval režisér Ryusuke Hamaguchi knižní předlohu Haruki Murakamiho. A jakkoli má film Drive My Car jen velmi rozvážné tempo, jeho emoce dokáží diváka zcela pohltit. Odtrhnout oči od plátna skoro nejde. Ostatně i proto, že bez titulků se v japonštině ztratíte hodně rychle.
Yūsuke Kafuku je herec, dramatik i režisér. A nutno říci, že celkem úspěšný. Jeho specialitou jsou divadelní hry v nichž hrají herci mluvící různými jazyky. Každý svým a přesto to dohromady funguje. Jeho krásná manželka Oto byla také původně herečka. Jenže po smrti jejich jediné dcery se již na pódium nedokázala postavit. Místo toho ale během sexu s Yūsukem začala vymýšlet příběhy. A docela zajímavé, díky nim se stala žádanou scenáristkou.
Jak čelit vlastním vinám
Jejich manželství je na první pohled vlastně skvělé. Milují se, mají spoustu sexu (a Oto i dost zajímavých scénářů) a Yūsuke září v divadle v řadě rolí. Ty se učí během jízd ve svém červeném obstarožním Saabu 900. Tohle auto je tak trochu kultovní, a tak se není čemu divit, že ho nerad dává z ruky. Ostatně jako většina majitelů Saabů. Dokonce i jeho žena ho může řídit jen výjimečně. Ještě když ráno Kafuku odjíždí na letiště, vypadá vše v pořádku. Jenže pak jeho let do Vladivostoku, kde má zasedat v porotě festivalu, zruší. A on se tak rozhodne vrátit domů. Přistihne tam svoji manželku při sexu s mladinkou filmovou hvězdičkou Kōjim Takatsukim. Neřekne nic, v tichosti opustí byt a přespí v hotelu na letišti, jak mu nabídnou organizátoři.
Následující dny jsou ale trochu nervózní. Kafuku vyplísní svou ženu za to, jak řídí, jinak ale – zdá se – vše běží jako vždy. Až jednoho dne ráno mu Oto řekne, že by si ráda promluvila. Jenže Kafuku má strach, co mu chce říct, a tak místo domů vyrazí na projížďku autem. Když pak pozdě večer přijde domů, najde svou manželku v bezvědomí na zemi. Už ho nenabude a zemře na krvácení do mozku. Dva roky po těchto událostech dostane Kafuku nabídku stát se hostujícím režisérem mezinárodního divadelní festivalu v Hirošimě. A zprvu se zdá, že dostane příležitost se pomstít. Do konkursu se přihlásil i Takatsuki a Kafuku mu nabídne rovnou titulní roli Strýčka Váni. Roli, na kterou mladinký herec nemá ani věk, a podle všeho ani schopnosti.
Ale ještě jedno překvapení jej po příjezdu do Hirošimy čeká – organizátoři mu sdělí, že po špatných zkušenostech z minula musí všichni umělci využívat přiděleného řidiče. A tak musí, přes svůj prvotní odpor, na čtvrt roku svěřit svého milovaného červeného Saaba do rukou třiadvacetileté Misaki Watari. Nadšen z toho opravdu není, ale díky každodenním více než hodinovým jízdám z bytu do divadla a zpět bariéra mezi nimi postupně mizí a oba si k sobě začnou nacházet cestu. Zejména, když si uvědomí, že každý z nich si v autě potřebuje sám v sobě vyřešit osobní traumata. A tak atmosféra mezi nimi začne dostávat úplně novou dynamiku.
Emoce skryté v detailu
Japonská kinematografie je velmi specifická poněkud odlišným filmovým jazykem i hodně unikátním stylem vyprávění. V případě snímku Drive My Car k tomu musíme navíc připočíst to, že jde o zpracování příběhu Men Without Women z pera velmi populárního (chtělo by se říci hvězdného) současného japonského novelisty Haruki Murakamiho. Je docela jasné, že z tohoto pokusu mohl být pořádný průšvih, nebo naopak skvělý film. Naštěstí v tomto případě jde o druhou možnost. Přitom režisér Ryusuke Hamaguchi, který se s Takamasa Oem podílel i na scénáři, nechává příběh plynout jen velmi pomalu. Zároveň ale dokazuje, že artový přístup hrající si s emocemi diváka spíše než s událostmi na plátně, nemusí být prázdně samoúčelný.
Skvěle funguje také spolupráce s kamerou v rukou Hidetoshi Shinomiyami, který dokáže kompozicí dokonale ilustrovat dění na plátně. Přechod od detailu do celku či dokonce nadhledu během pár okamžiků umí nabudit vnitřní dynamiku v mysli diváka. Vše navíc podtrhuje výborný herecký výkon dvojice Hidetoshi Nishijima (Kafuku) a Tōko Miura (Watari). Hlavně Miura dokáže působit velkou část filmu zcela nezúčastněně, jako by vlastně ani nehrála. I když tady si nutno přiznat, že z určité části může jít o vidění Evropana, pro kterého je japonská (a asijská obecně) mimika tak trochu neproniknutelná, což čtení emocí z tváře trochu ztěžuje. Zároveň ale dokáže Nishijima naprosto bravurně přecházet z civilní herecké polohy do polohy hraní (tedy v roli na jevišti). A i tahle změna je jedním z prvků, který musí diváka bavit. A všechno dohromady dokáže zaujmout na celé tři hodiny, aniž by musel příběh zběsile uhánět.
FILM: DRIVE MY CAR
Režie: Ryusuke Hamaguchi
Scénář: Ryusuke Hamaguchi, Takamasa Oe; podle novely Haruki Murakamiho
Střih: Azusa Yamazaki
Kamera: Hidetoshi Shinomiya
Hudba: Eiko Ishibashi
Účinkují: Hidetoshi Nishijima, Tōko Miura, Masaki Okada, Reika Kirishima, Park Yu-rim, Jin Dae-yeon, Sonia Yuan, Ahn Hwitae, Perry Dizon, Satoko Abe
www.aerofilms.cz
