Recenze: Pomsta má jméno John Wick

První díl filmu John Wick se nesl v okázalém akčním stylu, drsné tváři Keanu Reevese a chladném zabíjení nepřátel. K příběhu jako vystřiženému z dospěláckých komiksů se režisér Chad Stahelski vrátil i ve druhém díle. A je vidět, že jak Stahelski, tak scénárista Derek Kolstad umí svou práci zatraceně dobře.

V prvním díle jsme opustili Johna Wicka (Keanu Reeves), bývalého nájemného zabijáka v dosti mrzutém rozpoložení. Abych ale byla přesná, v takovém rozpoložení je John pořád. Na konci „jedničky“ sice alespoň nějak nahradil psa, kterého mu mafie zabila, ale jeho milovaný mustang má pořád v držení podsvětí. Muž, který má hodnoty a odhodlání jako John Wick, své auto zpět prostě dostane.

A právě tady se k Wickovi vracíme. Příběh druhého dílu pak bez okolků navazuje na předchozí snímek. Už jen tím, že se odehrává o pouhých několik dnů později, ale také navázáním na jeden z hlavních prvků Wickova života – že se dokázal vymanit ze spárů krutého světa mafiánů a žít alespoň chvíli jako obyčejný muž.

Aby svobodu získal, musel požádat o pomoc mafiána Santina D’Antonia (Riccardo Scamarcio), za kterou se zavázal nezlomitelnou krevní přísahou, že pomoc v budoucnu oplatí. A Santino se právě rozhodl, že je na čase tento dluh splatit. Wick je tak opět proti vlastní vůli vtažen do světa, kde se zabíjí bez jediného mrknutí.

Tentokrát se dostáváme i mimo prostředí New Jersey, konkrétně do New Yorku a Říma. Zjišťujeme tak, že hotel Continental, který platí za neutrální půdu zabijáků a který stojí na velmi přísných pravidlech, mezi něž patří zákaz zde zabíjet, je jen jednou částí většího systému. Hotely pro profesionální zabijáky se totiž nachází i v dalších významných městech.

Tento fakt, ukázaný velmi přirozeně, pomáhá vykreslit komplexní a složitý svět mafie. Novou rovinou kriminálního světa je i Nejvyšší rada, která funguje jako jakási všezastřešující vláda. Mafie tedy není rozdrobená, ale je zvráceným syndikátem, jehož součástí můžou být bohatí aristokraté stejně jako bezdomovci New Yorku.

Člověk se nezbaví pocitu, že o ději se u takovéto surové „akčňárny“ nedá moc mluvit. Přesto je příběh tohoto sequelu oproti prvnímu dílu propracovanější a výpravnější, nabízí více zvratů i postav. Stále ale zůstává ve hře spousta materiálu, na základě kterého by se daly natočit (přesněji spíše natočí) další díly, například co se s Johnem dál stane, případně i prequel mapující zrod obávaného zabijáka Baby Jagy.

Film jednoznačně stojí na akci a akce stojí na choreografii. Ta je zde opravdu brilantně zvládnutá. I ty nejnáročnější pohyby a smrtící zásahy působí elegantně a svižně jako na profesionální hodině aerobiku. Keanu Reeves vše zvládá zahrát s pro něj typickou chladností, která není narušena jediným výpadkem z role ani kapkou potu. Jeho věk na něm není vůbec znát, a i když je Wick vyčerpaný a pomlácený, z očí mu stále sálá nezlomná vůle a odhodlanost.

John Wick má svou neochvějnou auru, o kterou je tvůrci s láskou pečováno. Téměř neznáte jeho minulost, ale i přesto mu celý film musíte fandit. Snímek si spolu s prvním dílem vytvořil vlastní estetiku, hru se světly i choreografii, z čehož nijak výrazně nevypadává. Vše je teatrální, všeho je víc, všechno je rychlejší.

Na někoho možná až moc. To ale neodmyslitelně patří ke zde patrné stylizaci do komiksu či videohry. Nebojím se říct, že se tvůrci na tomto filmu vyřádili s až dětským nadšením. A vyplatilo se to. Z brakového žánru vykrystalizovalo jedinečné a intenzivní dílo, které stejně jako Wick s umanutostí kráčí vstříc dalšímu dílu.