Líza, liščí víla aneb Čtyři vraždy nestačí, drahoušku

Bizarní „valentýnská“ komedie – těmito slovy mě Asociace českých filmových klubů nalákala do BIO | OKO na promítání maďarského filmu Líza, liščí víla. Mészárosův film vznikal dlouhých osm let a dokončen byl roku 2012. Avšak kvůli potížím s postprodukcí spatřil světlo světa až loni. Trpělivost tvůrců v tomto případě přinesla růže a film okamžitě posbíral řadu ocenění na filmových festivalech po celé Evropě. Po úspěšném promítání na loňském Febiofestu se AČFK rozhodla pro distribuci do českých kin a romantickou komedii nám představila v růžovosladkém čase předvalentýnském, 4. února.

Film se odehrává v Maďarsku 70. let a kombinuje v sobě prvky japonské mytologie. Líza totiž pečuje o vdovu po japonském velvyslanci, která ji naučila japonsky a věnovala jí román. Líza sní o velké lásce, kterou líčí ona japonská kniha. Stále dokola čte pasáž o stydnoucím krabím burgeru, dlouhém pohledu do očí a milostném vyznání hlavních hrdinů. Láska až za hrob.

V Lízině případě doslova. Při hledání své životní lásky kráčí přes mrtvoly a propadá naprosté beznaději. Zvlášť ve chvíli, kdy pojme podezření, že je liščí vílou – postavou z japonské mytologie, která přináší záhubu každému, kdo se do ní zamiluje. Liščí víly se kvůli tomu stávají tragicky nešťastnými bytostmi, které ze zoufalství páchají sebevraždu. Podobný osud by čekal i Lízu. Kromě zármutku nad vlastním prokletím se musí vyrovnat i s policií, která ji z vražd podezírá a do bytu jí dokonce nasadila jednoho ze svých mužů, aby celou věc řádně vyšetřil. Ještě štěstí, že je tu Tomy Tani, duch japonského popového zpěváka z 50. let a jediný Lízin přítel. Nebo je to celé trochu jinak?

Prazvláštní spojení maďarských sedmdesátek s japonskými motivy kupodivu dobře funguje. O vtipné scény není nouze, zároveň ale není nic vyloženě přehnané – divák se nemusí smát za každou cenu, častěji se spíš uchechtne jen pro sebe. Jelikož jde stále o romantickou komedii, nevyhneme se klasickému „a žili šťastně až do smrti“, přestože se toto klišé snažili tvůrci zaobalit do ironie a humoru. Co se mi na filmu líbilo nejvíce, byla hudba. I zde tvůrci spojili nespojitelné a filmem tak kromě japonského popu v podání Tomy Taniho zaznívá i finské country, jehož milovníkem je Zoltan, nasazený muž od policie.