Všichni víme, jak Československý rozhlas figuroval v sovětské invazi roku 1968. Nový film Jiřího Mádla Vlny nás dostává do atmosféry “boje o rozhlas”.
Jiří Mádl je ikonou generace mileniálů. Společně s Vojtěchem Kotkem na sebe brali ústřední role komedií pro mladé, Snowboarďáci (2004), Rafťáci (2006) a Ro(c)k podvraťáků (2006), ve filmech Gympl (2007) a Vejška (2014) Kotka jako parťáka nahradil Tomáš Vorel ml. S přibývajícím věkem začal Mádl přijímat také serióznější role a stejně jako Kotek využil možnost navázat na svou adolescentní slávu seriózní uměleckou kariérou.
Mádlův, stejně jako Kotkův vývoj opisoval vývoj jejich fanoušků z generace mileniálů, ze které se stali dospělí lidé v produktivním věku zakládající rodiny. Generace mileniálů je první, která vyrůstala po sametové revoluci. Většina z nich si pamatuje extázi 90. let, proměnu kultury, svobody slova, příval západního zboží, včetně filmů, seriálů a literatury. O historii 20. století slyšeli z více zdrojů. Historky ze života, šedesátky, osmdesátky, máničky, tanky. Mileniálové vyrůstali na filmech napsaných nejčastěji Petrem Jarchovským. Ikonické filmy jako Pelíšky (1999), Občanský průkaz (2010), Pupendo (2003), Učitelka (2016), Šakalí léta (1993), Pějme píseň dohola (1990) historicky dále Želary (2003), Musíme si pomáhat a další sledovali s komentáři smějících se bestií v podobě rodičů a prarodičů slzících částečně bolestí, částečně z čiré radosti, že jsou tyto časy už jen k smíchu.
Časem se k realizaci scénářů zajímavých kapitol naší historie ujali autoři generace X. Máme tady poměrně historicky vzdálené Bratry (2023) Tomáše Mašína a Marka Epsteina, Úsvit (2023) Matěje Chlupáčka a Mira Šifry, Arvéda (2022) Vojtěcha Maška. Téma sovětské invaze se již zdálo vyčerpané, nabízelo sice různé perspektivy, jako ve Slovech Beáty Parkanové z roku 2022, autoři i diváci se pomalu začali posouvat do jiných kapitol historie. Co víc točit o tancích, útlaku, normalizaci, potupě československého národa?
Mádlova proměna vedla k režijním ambicím. Nejprve natočil řadu krátkých filmů, vystudoval scenáristiku v New Yorku a postupně se dostal k většímu formátu. Zrealizoval dva celovečerní filmy Pojedeme k moři (2014) a Na střeše (2019), které tuzemský kulturní svět evidoval, ale do širšího povědomí se nedostaly. Vlny (2024) by mohly. Proč? Nabízí nejen novou, napínavou perspektivu, ale také vyprávěcí postup srozumitelný pro mladé, ale ne příliš popisné.
Ve Vlnách (2024) se střetává několik linek, které do sebe perfektně zapadají. Tou první je životní příběh Tomáše Havlíka, do nějž Mádl vložil svůj životní příběh. O to živější Havlíkova figura je. Mladý technik Tomáš dostane pracovní nabídku v Rozhlasu, s níž je vtlačen do role agenta STB. Tomáš nenese odpovědnost jen za sebe, ale také za pubertálního bratra Pavla. Kromě “Zubaté” jejich domácnost navštěvuje “STB” a žádá od Tomáše informace o redakci Rozhlasu, jejíž činnost tvoří další linku. Ano, od Jarchovského (a Šabacha) víme, že Rusové skupovali nemovitosti, předbíhali ve frontách, že veřejná bezpečnost mlátila lidi obušky, ale perspektiva novinářů a jejich aktivního boje o svobodu slova je pro nás nová. Film Vlny je proklamací jejich nasazení na úrovní válečných reportérů nejen během protiokupačního vysílání, za nějž byla řada z nich popotahována.
Viditelným symbolem u je “boj o světlo”, ať už na Strahovských kolejích, tak jeho udržování v nejtěžších chvílích. Jde však o určitou metaforu, chvílemi možná zjednodušující, avšak zastřešující závěr, který může být pro mnohé nepochopitelný. Přece jen, národ vydrží pouze tehdy, pokud nebude utíkat a udrží si naději. Jinak není možné vyprávění zakončit, pokud víme, co následovalo dalších 30 let. Scénář si se zakončením poradil dobře.
Mezi kvality filmu patří jistě obsazení. Petr Lněnička se poslední dobou ukázal výrazněji v seriálu “Metoda Markovič:Hojer” z produkce internetové televize Voyo, jeho stylizace ve Vlnách je vizuálně velmi podobná. V souvislosti s uvedeným je lehce kuriozní angažmá Vojtěcha Kotka, které však nebylo krokem vedle. Výraznou osobností byla také postava Martina Hoffmana. Nemůžeme zapomenout zmínit skvělý výkon Táni Pauhofové odkazující na reálnou novinářku Věru Šťovíčkovou, jíž Mádlův scénář vetknul peprnou romantickou linku s hlavní postavou.
Obvykle je těžké kritizovat film, který se stal pomníkem citlivého tématu, avšak Vln se toto netýká ani po řemeslné, ani po obsahové stránce. V zásadě lze jen chválit. Scénář má spád a udržuje napětí i u poučeného diváka. Rámcově se drží podstatných faktů a zaobaluje je do silného, avšak nikoli patetického příběhu. Scénografie vytvořila prostředí, které mladší lidé znají spíše z amerických filmů, než českých vzpomínek, o to silnější jsou obraty v boji o nabytou a znovu ztracenou svobodu. Nutno však zdůraznit, že jde o narativní film. Mádl si nehraje na dokumentaristu, ani vzpomínajícího pamětníka. Své dílo pravděpodobně směřuje na mladší publikum, fakta mírně zplošťuje ve prospěch snadné uchopitelnosti příběhu a udržení divákovy pozornosti. Díky tomu tu máme po delší době historický film, ke kterému není potřeba zpětně načítat další informace, abychom si doskládali, co se tam sakra dělo.
Mádl během režie zůstává umělcem a je to naprosto v pořádku. Předkládá zajímavý, historií inspirovaný narativ tak, jak problematiku sám vnímal. A opět se nutně musíme vrátit k těm mileniálům. Ti normalizaci zkrátka nezažili a znají ji jen z vyprávění. A vyprávění pamětníků mohou být zavádějící, mohou se navzájem rozporovat a třít. Mladší generace preferují nové způsoby vyprávění a soustředění na jiné vrstvy příběhu. Proto je snímek Vlny tak jedinečný. Konečně někdo dělá filmy pro nás, třikrát hurá.
FILM: VLNY
Režie: Jiří Mádl
Scénář: Jiří Mádl
Hudba: Simon Goff
Hrají: Vojtěch Vodochodský, Táňa Pauhofová, Stanislav Majer, Vojtěch Kotek, Martin Hofmann, Tomáš Maštalír, Igor Bareš, Marika Šoposká, Petr Lněnička (více)
Produkce: Monika Kristlová, Wanda Adamík Hrycová
Distribuce: BONTONFILM
