- Reklama -

Na Nové scéně Národního divadla debutoval režisér Ivan Buraj, který v současnosti působí jako umělecký šéf brněnského HaDivadla. Pražskému publiku se na Nové scéně představil dramatizací románu Kosmos polského autora Witolda Gombrowicze. A nejspíš si nemohl vybrat složitější a rozporuplnější dílo než právě tento filosofický thriller o výpravě na temnou stranu vlastní mysli. 

Literaturou se Gombrowicz (1904-1969) začal zabývat hned po studiích: „Co dělat? Neměl jsem potuchy. Chtěl jsem být literátem, ale ne zas tak moc… nebyl jsem schopen žádné výdělečné práce.“ V roce 1933 mu tedy vyšel soubor povídek Zápisník z období dospívání, který jej sice uvedl mezi literáty, avšak nebyl příliš ceněn. Podobně dopadl i jeho první román Ferdydurke z roku 1937, který mu sice již přinesl uznání, nikoli však finanční zajištění. V roce 1939, ještě před vypuknutím války, Gombrowicz odjíždí do Argentiny, kde logicky setrvá i po nástupu komunismu. 

Po několika velmi chudých letech, kdy například obrážel pohřební hostiny, aby se najedl, získal Gombrowicz místo v argentinské pobočce Polské státní banky – „úřednické místo, kde nemusel skoro nic dělat a mohl svůj čas věnovat psaní.“ Vznikly tak romány Trans-Atlantik, Pornografie a drama Svatba. Zároveň se jeho první román konečně dočkal nejen uznání, ale také překladu do dalších jazyků, což posílilo jeho status. V roce 1965 pak vydal román Kosmos, v němž se ukazuje jeho záliba ve filosofii, ale také abstrakci a do jisté míry i absurdnu.

Hlavním hrdinou románu je Witold, který si spolu s Fuksem pronajímá pokoj v Zakopaném (přestože reálné Zakopane je přezdíváno „zimní hlavní město Polska“, z představení vyznívá, že Zakopane je opravdu zakopané kdesi na úpatí Tater). Chtějí zde studovat, ale vedro a nuda odlákávají jejich myšlenky jiným směrem. Navíc po cestě potkali oběšeného vrabce na stromě. Ale ne dítětem, neboť vrabec byl pověšen ve výšce dospělého člověka. Záhada, která jim nedává spát. Stejně jako zmrzačené rty hospodyně Kataši a šipka, ta podivná šipka v jídelně, která jako by ukazovala… kam?

Nahodilé, spolu nesouvisející úkazy se ve Witoldově a Fuksově mysli mění na znamení odkazující k něčemu vyššímu a možná i odhalující tajemství celého kosmu. Je tomu všemu třeba přijít na kloub. A to velice brzy, protože kromě vrabce se našla i oběšená kočka. Kdo ví, co najdou na větvi přivázané příště. Nebo koho…

Ivan Buraj ve své divadelní adaptaci využil žánru live cinema, děj se tedy částečně štěpí – stejně jako Witoldova osobnost. Divák má možnost buď sledovat hereckou akci přímo na jevišti, přičemž ale herci jsou spíše v pozadí, a ještě v domě vystavěném na scéně. Nebo může sledovat plátno a vnímat děj skrze záběry kameramanů i z jiných úhlů pohledu. I když, děj. Kosmos není příběhem o něčem, ale spíše sondou do hrdinova nitra, sousledem jeho vzpomínek na ono parné léto, neboť nám vše vypráví ex post. V tom se též ukazuje rozštěpenost, dvojjedinost postavy: Witolda tehdy a Witolda nyní, který vzpomíná.

Zároveň ale také ukazuje na dvojí charakter hlavního hrdiny. Witolda, který je mrtvolami znechucen, a Witolda, který je jimi záhadně přitahován. Witolda, který myslí na dokonalá ústa Leny, dcery svého domácího, a Witolda, který ze své mysli nedokáže vyhnat podivně „vychlípnutá“ ústa Katašina. V tomto dává live cinema smysl, i když není tak dobře vypointovaná jako například Putinovi agenti Petry Tejnorové.

Kamera, pod níž jsou podepsáni Dominik Žižka a Jakub Jelen, mi některými svými záběry (prostřihy na mrtvého vrabce, jizvu na ústech nebo záběr na smějící se rudá ústa Pavly Beretové) připomínala filmy Jiřího Švankmajera. Celkově z představení sálalo určité absurdno, nejlépe asi vyjádřené postavou Leona (Ondřej Pavelka), který si rád prozpěvuje, používá zdrobněliny, ke slovům přidává nesmyslné koncovky a vše završí svou přednáškou o bergu, která i přes svůj zjevný nádech erotična nedává téměř žádný smysl. Což ale neznamená, že se Pavelka role podivínského excentrika nezhostil na výbornou. Také Matyáš Řezníček a Petr Reif v roli Witoldů se s rolí skvěle popasovali a zdárně vykreslili veškeré potřebné emoce. 

Velice mě pobavil monolog Jany Bouškové, jejíž nesouvislé věty a frázování evokovaly věštkyni Jolandu. Nejvíce roztomilý byl však premiérový přeřek Jana Bidlase, který místo „Pero vražené do citronu“ řekl „Citron vražený do citronu“. Mírné zaváhání, zda se tvářit jako by nic. Svým následným „Ne! To nebyl citron vražený do citronu. Takhle jednoduché to nebylo!“ si získal celé publikum. Horší byl chvilkový výpadek obrazu přenášeného z kamery, jelikož se scéna zrovna odehrávala ve Witoldově ložnici, tedy diváckým zrakům ukrytá. Ve výsledku jde o další zajímavý počin na Nové scéně Národního divadla, který však nebude pro každého.

Svůj díl na tom bude mít samozřejmě složitost a těžká uchopitelnost tématu, částečně vinu ponese i délka představení: 140 minut bez přestávky. Na dramaturgickém úvodu před premiérovým představením trval dramaturg Jan Tošovský na tom, že nelze udělat přestávku, jelikož by se tím narušila plynulost představení a live cinema. A také trval na tom, že román je tak hutný, že v něm není možné škrtat. Přiznávám, že osobně si druhým tvrzením tak jistá nejsem.

DIVADLO: KOSMOS

Překlad: Erich Sojka
Dramatizace: Ivan Buraj, Jan Kačena
Režie: Ivan Buraj
Dramaturgie: Jan Tošovský
Scéna: Antonín Šilar
Asistentka scénografie: Františka Králíková
Kostýmy: Kateřina Kumhalová
Hudba: Tomáš Vtípil
Kamera: Dominik Žižka, Jakub Jelen
Střih: Alan Sýs
Světelný design: Robert Palkovič
Zvukový design: Michal Cáb
Foto: Martin Špelda
Hrají: Matyáš Řezníček, Jan Bidlas, Ondřej Pavelka, Jana Boušková, Radúz Mácha, Tereza Vilišová, Jindřiška Dudziaková, Filip Rajmont, Pavla Beretová, Pavlína Štorková, Luděk Fuxa, Petr Reif
www.narodni-divadlo.cz

PŘEHLED RECENZE
Režie/Dramaturgie
8
Zpracování
6
Výprava
8
Herecké výkony
9