Lulu je opera, při které vám bude úzko

Lulu byla krásná a neodolatelná jako Manon od Prévosta a Nezvala a zvrácená jako Nabokova Lolita. Její vinou přišli o život čtyři muži a jedna žena, kteří ji milovali nade vše. Lulu byla taky hudba. Opera, která se nebojí sexu, násilí a vypjatých emocí se přehnala přes jeviště Metropolitní opery v New Yorku a smetla i diváky v kinosálech po celém světě.

Operám bývá často vyčítáno, že se v nich nic neděje, divák dostane trochu romantiky a poslouchá nekonečné árie, při kterých se postavy na jevišti stěží pohnou. Přesně toto neplatí pro Lulu. Opera z konce 40. let od rakouského skladatele Albana Berga. Právem se jedná o jednu z nejvýznamnějších oper 20. století. Přesto však není pro každého – je plná lidské špíny, neřesti a špatnosti. Co více si však cynický divák může přát?

Lulu je příběh dívky, kterou dostal z ulice postarší Dr. Schön, který z ní udělal svoji milenku. Přesto si ji po smrti své manželky nechtěl vzít, bál se o svoji pověst a našel si novou snoubenku. Lulu zatím vystřídala dva oddané manžely – první dostal infarkt, když ji přistihl při nevěře, druhý se podřízl břitvou, když zjistil, jaká je Lulina minulost. Nakonec se jí povedlo Dr. Schöna získat. Toho ale čím dál tím víc trápila žárlivost, protože Lulu byla velice žádoucí, muži se kolem ní točili a ona je nijak neodmítala.

Když se ji Dr. Schön snažil přesvědčit, ať spáchá sebevraždu a zachrání ho tím od hanby, došlo k potyčce a Lulu nakonec zastřelila jej. Šla do vězení, kde onemocněla cholerou a časem díky hraběnce Geschwitzové, která je do ní bláznivě zamilovaná, uprchla do Paříže. Se synem Dr. Schöna – Alwou – který ji také miloval. Její minulost ji ale dohnala a po Alwově bankrotu utíkají do Londýna. Když jde první večer Lulu ven jako prostitutka, její zákazník se pobije s Alwou a zlomí mu vaz.

Lulin –  další zákazník je zároveň i poslední – je to Jack Rozparovač. Lulu leží v kaluži krve a umírající hraběnka, která se také stala Jackovou obětí, se s ní posledním dechem loučí.

V hlavní roli zazpívala sopranistka Marlis Peterson, která má s rolí Lulu už bohaté zkušenosti a toto je její poslední ztvárnění této postavy. Chválit její pěvecký výkon by bylo nošením dříví do lesa, co však nemůže zůstat nepovšimnuto, je grácie a odhodlání, s jakou se do této role pustila. Ani chvíli divák nepochyboval, že má před sebou veskrze zkaženou a chladnokrevnou ženu, schopnou zlých intrik, která je však zároveň křehkou obětí své nestálé povahy. Proměna zpočátku živelné Lulu ve vypočítavou, pronásledovanou ženu a později v lidskou trosku byla dobře zahraná.

Johan Reuter, který zpíval jediného muže, kterého kdy Lulu milovala – Dr. Schöna, byl obsazen zároveň do role jejího kata, Jacka Rozparovače. Tím se celý okruh krásně uzavřel a muž, pro kterého žila, jí zároveň přinesl zkázu. Za zmínku také stojí dvě postavy, které za celé představení nevydaly ani hlásku. Dívka u piana, která se – stejně jako Lulu – postupně hroutila sama do sebe a shrbený komorník, který jakoby sbíral rozbité kousky postav příběhu a odklízel je ze scény.

Dramatická atmosféra celého představení byla, krom hutné němčiny, tvořená díky tvůrčímu géniu režiséra Williama Kentridge. Na pozadí se stále promítaly ženské siluety a obličeje nakreslené tuší – mnohé podoby Lulu. Kresby se pohybovaly, odhalovaly a pokrývaly dalším inkoustem, čím hutnější atmosféra byla na jevišti.

Kostýmy byly velmi minimalistické a postava Lulu se skoro pořád proháněla buď ve spodním prádle, nebo ve zdánlivě papírových šatech. Mužské postavy oproti tomu kontrastovaly výrazně barevným oblečením – už jen jedovatě zelený oblek Dr. Schöna na něj přitáhl pohled (kdyby to sytý hlas Johana Reutera nedokázal sám).

Sama musím přiznat, že od doby Modrovousova hradu mne žádná opera takhle nezaujala a nevzala za srdce (a místy také za žaludek, který dělal kotrmelce). Velkou zásluhu na tom mělo celkové provedení scény, které bylo samo uměleckým dílem a s ničím si nezavdalo s hudbou, kterou doprovázelo. Věřím, že příběh Lulu může přitáhnout k opeře diváky, kteří o ni běžně nezavadí – odradit je však může těžká hudba.
Příště k nám z MET připutuje lehčí téma – záznam Mozartovy Kouzelné flétny z roku 2006, dirigovaný nepřekonatelným Jamesem Levinem. Tato inscenace je výjimečná svojí fantaskní scénou, která se inspiruje v mytologii dalekého Japonska. Takže na viděnou ve vašem oblíbeném kině 12. prosince!