Herce (ale také zpěváka a moderátora) Jana Cinu (* 1988) můžete znát z divadla i televize. Jeho zatím poslední filmovou rolí byl Standa Láník z minisérie České televize Herec. Širší publikum zaujal také v seriálu Most, kde daboval Eriku Stárkovou. Z divadelních rolí jmenujme například Malého prince v divadle Studio DVA nebo Ahoj vesmíre!, nedávnou premiéru Divadla Na zábradlí. S Janem Cinou jsme se setkali, abychom probrali jeho minulé, současné i budoucí projekty. A nejen to.

Jedním z projektů, které vás v nejbližší době čekají, je StarDance. Kolik tréninků máte nyní za sebou? 

Momentálně trénujeme zhruba měsíc a kousek. Rozvrh si každý tvoří sám, ale samozřejmě čím víc lekcí, tím lépe. Takže se s mou taneční partnerkou Adrianou snažíme potkávat co nejčastěji. Zároveň, dokud to jde, ctíme pracovní týden, proto zkoušíme v pracovní dny a víkendy si zatím necháváme volné. Jeden trénink trvá přibližně čtyři hodiny, během kterých máme pauzy, kdy se potkávám s ostatními soutěžícími a sdílíme své zážitky z tanečního sálu. 

Na který tanec se připravujete? 

Tanců se hned od začátku zkouší víc, ale samozřejmě se věnujeme především těm, které nás čekají během první epizody. Nyní tedy tančíme hlavně čaču a slowfox.

Chodil jste do tanečních? 

Ne, během studia na konzervatoři si člověk užije pohybu až až, takže chodit ještě do tanečních, na to nebyl čas. A abych byl upřímný, společenský tanec mě zas tolik nebaví, dávám přednost jiným tanečním stylům. Odmala jsem se například setkával s výrazovým tancem, který je mi bližší. Ale vždycky jen na amatérské úrovni.

Jste považován za jednoho z největších favoritů StarDance. Cítíte se tak? 

Musím říct, že mi to není úplně příjemné. Vyvíjí to na mě určitý tlak, kterého bych se rád zbavil a soutěž si zkrátka užil. Ačkoli je pravda, že pohybová průprava, které se mi během studia dostalo, je výhodou. Ale takových je nás tam víc.

Momentálně vás lze potkat také v Divadle Na zábradlí, kde hostujete v netradiční inscenaci Ahoj vesmíre! Jak vznikla tato spolupráce? 

Už v minulém roce mi zavolala Dora Viceníková, zda bych s divadlem nechtěl spolupracovat. Popravdě jsem si na ně sám tak trochu myslel – baví mě jejich inscenace, jak k nim přistupují, kdo v nich hraje i kdo je režíruje. 

Mám radost, že hned napoprvé jsem mohl zkoušet s Honzou Mikuláškem, Borisem Jedinákem a hereckými kolegy, se kterými nás pojí společné podhoubí z katedry alternativního divadla – Bárou Bočkovou, Vojtou Ondráčkem, Kateřinou Císařovou a samozřejmě Johanou Matouškovou. A rád jsem poznal osobnosti a talent Vaška Vašáka a Jirky Knihy.

Ahoj vesmíre! se nehraje v divadle, ale v pražském Planetáriu. Jaké jsou výhody a nevýhody nedivadelního prostoru? 

No, v případě Planetária je určitě více nevýhod. Přemýšlím, jestli vlastně vůbec má nějakou výhodu… V čem se prostor Planetária od divadla liší, je v první řadě zvuk. Nedá se umluvit, takže hrajeme s mikrofony. Což ale na druhou stranu sedí do konceptu konference, kterou Ahoj vesmíre! je. Sál je kruhový, takže je třeba hrát na více stran, aby vás všichni viděli. A také musíme počítat s obrovskou projekční plochou a velkým projektorem umístěným přesně uprostřed sálu – jde v podstatě o další herecké partnery, nebo spíš protivníky, s nimiž jsme se museli naučit fungovat. V neposlední řadě jsme se museli přizpůsobit provozu Planetária a zkoušet v časech mezi dopolední a odpolední program pro děti. Šlo tedy o srážku dvou rozdílných světů, ale musím říct, že to byla příjemná zkušenost. 

Jak probíhalo samotné zkoušení? Měli jste dopředu daný scénář, nebo vše vznikalo v průběhu? 

Vnik inscenace byl zajímavý a mně velmi blízký. Na alterně jsme oba dva s Kateřinou Císařovou prošli školou u SKUTRů, Bára Bočková s Vojtou Vondráčkem byli u Honzy Mikuláška, Johana Matoušková u Jirky Havelky. Takže všichni jsme od našich učitelů zvyklí na autorský přístup a umíme s ním pracovat.

Na samém začátku přišli Honza Mikulášek a Boris Jedinák s tématem, ke kterému přidal pár poznámek i dvorní scénograf divadla Marek Cpin a Ian Mikyska, který k inscenaci složil hudbu. Následně jsme i my herci přicházeli s nápady. Společně jsme se bavili o tom, jak vnímáme vesmír, mimozemšťany, … 

Inspirací tématu byla především Zlatá deska, kterou v 70. letech vyslala do vesmíru sonda Voyager. Takže jsme mimo jiné debatovali, co bychom dnes do vesmíru poslali a zda vůbec má cenu nějakou zprávu posílat. Popravdě jsme dospěli k tomu, že ne, což se nám nehodilo, takže jsme tento směr opustili a vydali se jiným. Poté jsme měli každý sám za sebe rozhodnout, co bychom do vesmíru poslali. A bylo zajímavé sledovat, v čem jsme se shodli a v čem jsme naopak měli rozdílné názory. Například u výtvarného umění bylo hrozně těžké najít nějaký průnik. 

Zařídil jsem nám také setkání s Janem Lukačevičem, který nám udělal přednášku na aktuální dění ve vesmíru i jak se odborná veřejnost dívá na komunikaci s mimozemskou civilizací. Překvapivé bylo, že se vědci shodují, že jakákoli snaha o komunikaci může být brána nikoli jako přátelský akt, ale naopak jako provokace a výhrůžka. 

Takže jsme dobu sbírali informace, nápady, vytvářeli koláž myšlenek, až inscenace začala nabývat konkrétní obrysy zmíněné konference. 

Pojďme nyní k vaší postavě. Hrajete Toma, jednoho z iniciátorů konference. Je vám sympatický? 

Tom je šulin, to se nedá jinak říct. Ale všechny postavy ve hře jsou charakterově vyhraněné. Tom mi tedy není sympatický, ale ta role mě o to víc baví. Ostatně, jsem zvyklý – obecně dostávám spíše záporné role a hraji samé hajzlíky. Což je paradoxní, protože sám sebe považuji za milého a dobrého člověka. Snad. 

Během představní je velký prostor pro interakci s diváky. Nečiní vám to problémy? 

Naopak. Interakce s diváky mě baví, není mi to nepříjemné. Ale vyžaduje určité vnitřní naladění se. Zažil jsem představení, kdy jsem byl unavený a vůbec se mi mezi lidi nechtělo. Přitom při interakci musíte vydat víc energie, uměle vyvolávat dialog, dosáhnout divákovy reakce. A když zrovna tu energii nemáte, vyžaduje komunikace o to větší úsilí. Takže interakce může být někdy náročná, ale to nic nemění na faktu, že ji mám opravdu rád. Jako herec. Jako divák už tolik ne.

Pojďme nyní k Malému princi. Ten měl sice premiéru v roce 2018, vy jste s ním přesto díky Filmu Naživo zažil něco nového. Jak se vám hrálo divadlo na kameru?

Film Naživo je zcela novou formou vnímání a snímání divadla. Běžně se inscenace natáčí spíše staticky, kamera vás nijak neovlivňuje, drží si odstup. Kdežto Viktor Tauš, který je progresivní divadelník i filmař, to pojal více kontaktně a živě. Vzniká tak specifický zážitek a vlastně nový žánr – ani divadlo, ani film, ale skutečně Film Naživo. 

Pro mě jako herce šlo o náročnější hraní, jelikož jsem musel brát ohled na přítomnost kamery. Viktor Tauš, který Malého prince natáčel osobně, je navíc nezdolný živel a během představení extaticky vykřikoval, aniž by si uvědomil, že mě tím ruší. A já mu v tu chvíli nemohl nic říct, protože jsem byl v roli a musel hrát. Ale zase mi blízkost kamery suplovala diváka, takže jsem neměl pocit, že hraju do prázdna. Oproti divadlu byla skvělá intimita představení. Jindy bych musel myslet i na diváky v poslední řadě, aby mě viděli a slyšeli. Teď jsem si mohl dovolit být minimalističtější, šeptat a dávat najevo menší emoce – a tím možná i realističtější. 

Jaké role vás čekají v nadcházející sezoně? 

Momentálně natáčím nový film Buko s Alicí Nellis. Půjde v něm o vztah koně a člověka, ale samozřejmě to nebude takto triviální, jak vám teď předkládám. Hrajeme tam s Petrou Špalkovou, se kterou jsem se potkal během své úplně první role ve filmu Smradi.  

Co se divadla týče, chystáme projekt Měsíční kámen s režisérkou Kamilou Polívkovou a jejím týmem a s herečkou Terezou Hofovou, který uvedeme u nás a na Islandu. Začalo se na něm pracovat už loni a pak do toho vstoupila korona, takže mám radost, že se nakonec nezrušil. Premiéra bude sice až za rok, ale scházet se začínáme už nyní. 

Divadlo, nebo film? 

Divadlo. Čím dál víc zjišťuji, že některé divadelní základy a postupy se dají uplatnit i u filmu. Pro hereckou práci je divadelní zkušenost velmi důležitá, i když je filmové herectví jiné a volíte jiné prostředky. Teď jsme navíc všichni zažili, jaké to je ocitnout se bez živého kontaktu s diváky, a velice mi chyběl. Tím spíš mi divadlo připadá důležité. Ale samozřejmě mě baví oboje a ideální je pro mě kombinace. Nicméně pokud mám zodpovědět vaši otázku a vybrat si jen jedno, zvolil bych divadlo. 

Chodíte do divadla? 

Méně, než bych chtěl. Ale přes léto jsem stihl několik představení v Divadle Na zábradlí a v Azylu78. 

Co vás v poslední době zaujalo? 

Líbily se mi Ztracené iluze v Divadle Na zábradlí, kde má Vojta Vondráček hlavní roli a koncertní verze Lazaruse v Azylu78.

Jaká byla vaše dosud nejzásadnější role? Ať už z profesního či osobního hlediska.

Co se osobního růstu a sebepoznání týče, tak Malý princ. Jsem na jevišti sám, takže vše závisí na mně, jak to ustojím nebo neustojím. Z tohoto hlediska jde o náročnou roli.

Profesně pro mě určitě byla zásadní zatím poslední filmová role v minisérii České televize Herec. Pořad měl velký dopad a překvapilo mě, pro kolik lidí se seriál stal tématem. Zasáhlo to široké spektrum diváků, včetně mladých a lidí z branže. 

O vás je známé, že se zajímáte o udržitelnost, ekologii a snažíte se nepodléhat konzumerismu. Máte však nějakou neřest, kterou si neumíte odepřít? 

Mám rád dobré jídlo, za to utrácím dost. S Petrem jsme nedávno cestovali měsíc po Evropě v dodávce a byli jsme schopní se na parkovišti omýt vodou z láhve, hezky se obléct a vyrazit si do dobré restaurace. Ale i v rámci jídla dbám na udržitelnost a snažím se zjišťovat, co jím a odkud suroviny pochází. Jím méně masa a když už si ho dám, chci znát jeho původ. V opačném případě mi nevadí si raději vybrat bezmasý pokrm. 

Kterou kuchyni máte nejraději? Případně jaký je váš oblíbený podnik? 

Mám své favority na Letné, například Bistro Kostelní 16. Mým nejoblíbenějším podnikem vůbec byla restaurace Milada, která bohužel už zavřela. Vařili moderní českou kuchyni z kvalitních surovin, ne však předraženou. Takové podniky obecně vyhledávám. A během cesty po Evropě jsem zjistil, že mě baví francouzská kuchyně. A jejich styl stolování, kdy si na jídlo vyhradí dostatek času a prostoru, dají si k němu víno a opravdu si ho vychutnají, ideálně v dobré společnosti. Naším snem je podívat se jednou do Japonska, které má také úžasnou kuchyni. 

Co je podle vás to nejmenší, co může každý jedinec udělat pro udržitelnost? 

Už jen položit si otázku „Co můžu udělat?“ je podle mě důležitým krokem a tím nejmenším, co každý můžeme udělat. To mi připadá jako dobrý začátek, rozvinout tu myšlenku a najít v ní smysl a radost. Například rád chodím nakupovat na trhy, rád se tam potkám s ostatními a rád si vezmu síťovku po babičce, do které pak nákup naskládám. Takže nevnímat udržitelnost jen jako nutnost a povinnost, ale hledat v té činnosti drobné radosti.  

Ještě je důležitá určitá střídmost, tu se sám učím. Respektive Péťa mě jí učí. Jde o to, že když najdu třeba hezkou zeleninu, tak jí koupím moc. Teda, já mám pocit, že jí kupuju akorát, že to zvládnu sníst. Ale vždycky je to o salát nebo o tři jablka víc.

S partnerem Petrem Vančurou jste 15 let. Jaký je váš recept na štěstí?

Neočekávat, že budete jen šťastní. Život se skládá ze všech odstínů emocí, nálad a situací a štěstí je krátkodobý pocit, prchavý okamžik. Ale o to intenzivněji ho pak prožíváme a dokáže nás nabít na hodně dlouho. 

Jste šťastný? 

Momentálně velmi. Ale předcházelo tomu půlroční období pocitového neštěstí a krize. Nepřikládám to pouze covidu, ale také tomu, že mi letos bylo Kristových 33 let. Pro mě to opravdu znamenalo bod zlomu a musel jsem se trochu vypořádat sám se sebou, uvědomit si, co od života chci a kde se vidím v dalších letech. 

Pomáhá, že jste oba herci? Umíte se vcítit do toho druhého? 

Jak kdy. Někdy ano, jindy ne. Myslím, že to vcítění se do druhého ale nezávisí na naší profesi. Kdybychom dělali něco jiného, dokázali bychom se na sebe naladit úplně stejně. Typově jsme protiklady, zároveň se v něčem doplňujeme. Zkrátka Petr je panna, já jsem ryby. Tím jsou naše charaktery dané, takže i kdybychom nebyli herci, nejspíš bychom věci prožívali stejně. Ale je pravda, že když děláte stejnou profesi, některé věci snáz pochopíte. 

Vy jste na volné noze, kdežto Petr získal angažmá v Národním divadle. Nemáte také potřebu se „usadit“? 

Často o tom přemýšlím a nemám na to odpověď. Řekl bych, že spíš ne. Jenže jsem to nikdy nezažil, takže to nedokážu správně vyhodnotit. Řekl bych, že Petr nyní také zkoumá právě tu zkušenost. Občas tedy zvažuju, zda jít do angažmá – abych to uměl vyhodnotit, nebo věřit, že tu potřebu zkrátka nemám. 

Konkurujete si? 

V něčem si nekonkurujeme vůbec, ale samozřejmě se s tím potýkáme. Řešíme to po celou dobu našeho vztahu a vždy se k tomu musíme zvládnout nějak postavit, vyřešit to. 

V řadě inscenací jste hráli spolu. Funguje vám to i na jevišti? 

Opět jak kdy. V něčem jsou společné projekty skvělé – můžete je spolu sdílet, pracovat na nich společně. Na druhou stranu se může stát, že rozpory z domácnosti si s sebou nesete i do práce, na zkoušku nebo na představení. Ačkoli představení jsou kouzelná v tom, že na vše okamžitě zapomenete. Můžete se hádat do poslední minuty, ale pak vběhnete na jeviště a soustředíte se jen na roli. Po skončení spor buď vyšumí, nebo v něm pokračujete dál. 

Rozhodně jsme rádi, že jsme si společnou práci mohli zkusit. Jediné, do čeho bychom znovu nešli, je alternace. V muzikálu Quasimodo jsme hráli stejnou roli a střídali se v ní, což nedělalo dobrotu. Každý měl svou představu, jak postavu hrát, porovnávali jsme se, pociťovali lehkou rivalitu a ve finále nám to vůbec nevyhovovalo. 

Máte vlastní autorské ambice? 

Mám. Zatím jsou jen v mé hlavě a překvapivě se netýkají divadla, směřují spíš k filmu a hudbě. 

S Petrem plánujete koupi domu, čeká vás k němu i péče o zahradu? 

Určitě. Pokud vše klapne, staneme se majiteli džungle. A to doslova, takže péči i zahradnické schopnosti a aktivitu to bude vyžadovat. 

A vy máte zahradnické schopnosti? 

Doufám. Uvidíme. Přinejhorším mě spasí tutorial na YouTube.