Rozhovor s Petrem K. Procházkou: „S menšími či většími přestávkami čtu a objevuji Kytici dodnes…“

Petr K. Procházka je spisovatel, který nedávno vydal knihu Stará škola. Nejen, že má skvostný obal, ale také dechberoucí obsah. Inspiroval se Karlem Jaromírem Erbenem a jeho Kyticí. Proč si vybral zrovna Erbena, jakou hudbu poslouchá a který obraz jej fascinuje?

Vaše kniha Stará škola se opírá o Karla Jaromíra Erbena. Proč jste si vybral právě jeho? 

Ukažte mi jiného českého spisovatele 19. století, jehož knihy se i dnes stále čtou nejenom proto, že jde o školní povinnou četbu, a navíc inspirují divadelníky, filmaře, hudebníky, a dokonce i tvůrce komiksů! Ale nevybral jsem si ho jenom proto. Patří mezi básníky mého srdce od chvíle, kdy jsem poprvé četl jeho pohádky a pak od doby, co jsem se jako školák musel nazpaměť naučit Polednici a pak ze zvědavosti nahlédl do Kytice. Vlastně ji od té doby s menšími či většími přestávkami čtu a objevuji dodnes.

Kniha je již na trhu, vydalo ji Nakladatelství Slovart, proto se mohu zeptat, proč jste si vybral zrovna Kytici?

Protože je v ní ukryté tajemství. Erben, a to se málo ví, vystudoval práva, a je autorem dodnes uznávaných pojmů právnické terminologie, které vznikly v období translatury rakouského zákoníku do slovanských jazyků. Kromě toho celý život neúnavně sbíral, třídil a katalogizoval lidové písně, říkadla, pověsti, pohádky, bádal na poli národopisném a publikoval vědecké studie, redigoval a publikoval i polozapomenuté české historické spisy. Ve 40 letech vlastně poprvé získal stálé zaměstnání – stal se historicky prvním archivářem města Prahy. Tedy dnešní terminologií člověk navýsost logický, systematický a strukturovaný. Jak je tedy možné, že 19 let od napsání první balady (právě Polednice, jejíž první náčrt vznikl už v roce 1833) vyšla Kytice v jiné než zamýšlené podobě? Proč má první vydání 1853 sudý, a ne lichý počet květů, tak jak bývá obvyklé? Proč je básní jenom 12?  Děj fantaskního románu, který se odehrává ve dvou časových rovinách, v letech 1848-1853, a také 1966-1969 se točí kolem jediné otázky. Která z původně zvažovaných balad v prvním vydání chybí a proč?

Co vás na Erbenovi tolik fascinuje?

V průběhu psaní Staré školy jsem Kytici četl snad stokrát a pořád jsem nacházel nové a nové motivy, detaily, kterých jsem si předtím nedokázal všimnout, její skrytou krásu. Ve verších je napětí, mají nádhernou kompozici, je v nich hudba – snad proto nikdy nepřestal inspirovat skladatele. Sám měl hudební vzdělání a během gymnaziálních studií v Hradci Králové si přivydělával tím, že dával spolužákům z lépe situovaných rodin kondice. Ale nejenom dílo je hodné zaznamenání, fascinující je i jeho život. Prakticky až do 40 let neměl stálé zaměstnání, příležitostnou obživu, z níž dokázal z mála zaopatřit ženu a dvě dcery získával díky věrnému příteli a podporovateli Františku Palackému, který si mladého básníka poprvé všiml, když v roce 1838 v almanachu Vesna vyšel jeho Poklad. Erben musel opakovaně čelit nabídkám, které jemu, a hlavně jeho rodině slibovaly konec boje o holé živobytí a pohodlnou existenci výměnou za podporu vládnoucího režimu. Často se můžeme dočíst, že se moci snažil nepřekážet a vycházet s ní co nejlíp. Že – na rozdíl od Havlíčka či Němcové – s mocnými tehdejšího světa, s habsburským režimem a nastupujícím bachovským absolutismem, nikdy otevřeně nebojoval. To považuji za velice nespravedlivé. Čím víc jsem četl básníkovu korespondenci s přáteli, zdůrazňuji, že každý dopis tehdy ještě před příjemcem četl i cenzor, seznamoval jsem se s dobovými svědectvími, tím více jsem cítil, že Erbenova statečnost byla jiného druhu – tichá, ale neústupná. Rodina pro něj vždycky byla na prvním místě a snažil se ji ze všech sil chránit, ale ani na okamžik neztrácel ze zřetele své poslání – podporu věci národní, rehabilitaci jazyka i utlačovaného lidu, ke kterému měl při svých sběratelských cestách po venkově tak blízko! Ne, lidé by nikdy nemohli milovat člověka zbabělého tak prudkou láskou, jeho verše by jim nikdy nemohly dávat tolik naděje a odvahy čelit všem protivenstvím! Moje pojetí Erbena se možná někomu po přečtení Staré školy bude zdát kacířské, ale je za ním hluboký obdiv básníkovi a láska k člověku, který se nikdy nevzdal.  

Kolik knih od Erbena máte doma v knihovně a která je vaše nejoblíbenější? 

V oblasti beletrie toho Erben nenapsal zase až tolik. Kromě Kytice nemnoho časopisecky publikovaných básní – jejich přehled nabízí například publikace Českého spisovatele vydaná roku 1969 „Mateří doušky“. V ní je i překrásný úvod dalšího básníka mého srdce Jana Skácela, dopis, kterým se „svého“ básníka zastává u císařovny Sissi. Ten mě vždycky spolehlivě dojme! V průběhu Erbenova života pak vyšly vlastně už jen „Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských“ a teprve posmrtně (to se taky málo ví) jeho krásné a nesmrtelné pohádky. I ty nám nabízejí dodnes nejenom krásu, ale i inspiraci. V knihovně mám také některé jeho vědecké publikace, které pod souhrnným názvem „Slovanské bájesloví – Karel Jaromír Erben“ v roce 2009 vydala AV ČR. Přesto, že se i k jeho pohádkám stále vracím, mojí nejoblíbenější je Kytice z pověstí národních, jak zní plný titul jeho jediné a jedinečné básnické sbírky. Nejstarší vydání, které mou knihovnu zdobí, je to třetí z roku 1871 – poslední, na které ještě před svou smrtí v listopadu 1870 osobně dohlédl sám autor. Byl to dárek od Nakladatelství Slovart, který jsem dostal při křtu Staré školy, a který mně udělal obrovskou radost! V jeho rodném domě v Miletíně mají samozřejmě i to první; teprve při pohledu na něj jsem si uvědomil, jak malá je „osmerka“ (tedy formát, v němž nakladatel Pospíšil v roce 1853 poprvé Kytici vydal).

Kdyby se vás někdo zeptal, kdo je Květomil Podlipský, věděl byste, jak odpovědět? 

Samozřejmě – jde o pseudonym mladého romantika Karla Erbena, kterým se podepsal například pod verše v pamětní knize na rozhledně na vrchu Zvičina, který se tyčí nad jeho rodným Miletínem. 

Vaše kniha se jmenuje „Stará škola.“ Proč?

To souvisí s druhou časovou rovinou příběhu, ve které v 60. letech 20. století literární vědec doktor Kakos vede utajovaný a bohatě financovaný výzkumný úkol na téma ohlas paranormálních jevů v díle Karla Jaromíra Erbena. Literární výzkum v utajení? Proč? Bohatě dotovaný? Malý zázrak? Doktor Kakos má malého syna Filipa, který najednou po přestěhování do nového bytu musí místo k babičce, která se o něj starala do té doby, jít do školky – a tam ho kamarádi varují, aby ho rodiče za žádnou cenu nedávali do první třídy zapsat do Staré školy, o které se povídají divné věci. Co strašného se skrývá v jejím sklepení, před kterým mají takovou hrůzu všichni, kdo v něm zůstali po škole? Jenže i rodiče mají své starosti – po přestěhování do nového navzdory tomu, že jsou poprvé jako rodina doopravdy spolu, se začínají hádat, o věčně přepracovaného tatínka se v práci začíná podezřele zajímat atraktivní kolegyně a v jeho práci se namísto odpovědí hromadí spíše další a další otázky. Filip i jeho otec musí čelit klasickému „faustovskému“ dilematu, tedy jakou cenu zaplatí za uskutečnění svých snů. 

Co je podle vás v roce 2022 „stará škola“?

Paralela, které jsem se při psaní záměrně vyhýbal. Klišé, že je někdo ze „staré školy“ se sice používá pro člověka slušného, zdvořilého, poctivého, zkrátka dámu či gentlemana každým coulem, ale zároveň má tak trochu pejorativní nádech naznačující, že tak úplně už modernímu světu nerozumí. Výše uvedené vlastnosti někoho, jehož slovo za každých okolností platí a pro koho je už pouhý slib rukoudáním závaznou smlouvou, však považuji za hodné obdivu i dnes. Bylo by krásné, pokud by se z nich znovu stal standard a když ne standard, tak alespoň vzor hodný napodobení.

Řekl byste, že tvorbu Erbena ovlivnila předčasná smrt jeho dvojčete, bratra Jana? Zemřel zhruba měsíc po porodu, ale i to mohlo mít vliv na další vývoj Karla… 

To nedokážu posoudit, i když někteří autoři a možná i životopisci to naznačují. V každém případě měly okolnosti jeho narození celoživotní vliv na básníkovo chatrné zdraví. Tragických událostí ani později nebylo v jeho životě málo – brzká smrt jeho prvorozeného a toužebně očekávaného syna, ztráta milované ženy Barbory v roce 1857, ale jaký to mělo či nemělo vliv na jeho tvorbu, netuším, tady bych jenom spekuloval, a to rozhodně nechci.  

Kdy jste začal číst Erbena? 

Ze všeho nejdřív mi byl čten před spaním, tedy jeho pohádky. Sám jsem začal vlastně hned, jakmile jsem sám začal slabikovat, pak číst a potom hltat všechno zajímavé, co mi pod ruku přišlo.

Co kromě Erbena je vaší knihovně, na co nedáte dopustit? 

Spoustu knížek, z nichž na některé padá prach, k jiným se vracím v období, kdy potřebuji povzbuzení a jistotu, že svět je přece jenom lepší místo, než se mi třeba v tu chvíli zdá. Bylo by asi nespravedlivé dávat „seznam doporučené četby“, jde čistě o můj vkus a vzpomínky. Zas a znovu se ale třeba vracím k Marcelu Pagnolovi a jeho Tatínkově slávě a Maminčinu zámku, podle kterých byly mimochodem natočené krásné, a tak trochu nostalgické filmy. Rád se vracím k Úžasné Zeměploše od Terryho Pratchetta, asi pro ten rebelský nadhled, se kterým dokázal vylehčit a s neodolatelným humorem oživit fantasy do té doby ponořenou pouze do oparu legend a tajemství. A přitom ty nejlepší kousky z jeho dílny mají hloubku, a jakou! Jirotkův Saturnin třeba taky patří mezi příběhy, které potěší. Z poezie Jan Skácel a jeho Oříšky pro černého papouška, blues Josefa Kainara a jeho zhudebněné verze od Vladimíra Mišíka či Nerez se Zuzanou Navarovou. Prostě je toho hodně, co stojí za přečtení, a život je tolik krátký!

Jaká literatura vás baví? 

Taková, která si na nic nehraje. Mám rád příběhy, do nichž se člověk ponoří, které ho občas rozesmějí, někdy možná i dojmou a ve kterých žije do chvíle, než dočte a zklamaně vydechne – to už je skutečně konec? Sám jsem psaní Staré školy, tedy románu pro dospělé, a vlastně i mé předchozí trilogie pro starší děti Hic sunt dracones, vždycky v sobotu večer po zapracování korektur do kapitoly z předchozího týdne, zažíval něco podobného, ale nesrovnatelně intenzivnějšího. Byl to svět, který jsem sám tvořil, jehož hrdinové mě mnohdy překvapovali, někteří z nich se objevovali až v průběhu psaní, a když jsem někdy až dlouho po půlnoci dopisoval kapitolu novou, vracel jsem se nazpátek omámený tím, co jsem právě zažil a natěšený, že se nejpozději za týden zase vrátím. Tak snad tenhle neopakovatelný zážitek „jinde“ budou zažívat i čtenáři Staré školy, mysteriózního románu o tajemství prvního vydání Erbenovy Kytice i o osobní odvaze v době nesvobody – jak zní výstižná zkratka pod kterou ji představuje nakladatelství Slovart.

A co jiná kultura? Hudba, filmy, umění…

Platí to, co jsem psal o literatuře – nerad bych na někoho nebo něco zapomněl. Jsem tam i tady trochu „všežravec“, ale pokud jde o preference, tak v muzice spíš rock (jak s ním ale třeba Deep Purple či Tarja Turunen, původně operní zpěvačka, dokázali propojit klasiku, jak s ním Led Zeppelin propojovali a Robert Plant dodnes propojuje lidovou hudbu – takže syntéza?) ale vlastně i folk, ve filmu od Felliniho po Gotharda či Menzela vlastně všechno, co má myšlenku a silný příběh, miluju filmové pohádky a těším se na Vánoce s Andělem Páně, S čerty nejsou žerty a dalšími dnes už klasikami. Ale to jen skáču a vlastně jsem ani pořádně vyjmenovávat nezačal. A od chvíle, co si mě v galerii potkal, přitáhl a na sedačku snad na dvacet minut přikoval No 1 od Jacksona Pollocka, ze kterého na mě sálala pozitivní energie jako z pece, jsem se naučil obdivovat i moderní umění. Neříkám rozumět, vnímat, cítit a obdivovat – tedy daleko víc srdcem než hlavou. Divadlo? Shakespeare – jak ten uměl jít k věci, jak musel umět škrtat, a ty jeho sonety! Sochařství? I tady se dá udělat výborný vtip, jak ví ti, kdo na vlastní oči viděli třeba Picassovu sochu „Pavián a děťátko“.               

A poslední otázka: kdybyste měl něco vzkázat lidem, kteří by chtěli psát a vydat tištěnou knihu, co byste jim poradil? 

Ať se svého snu nevzdávají. Vždyť už jen samotný proces tvůrčího psaní je zážitek nad zážitky. Ale chce to vytrvalost, zápal, musíte v hloubi duše věřit v to, co píšete a v každém slově, v každé větě, odstavci i kapitole zanechat kousek sebe. Nebojte se, vaše duše se tím neopotřebovává ani neztrácí, právě naopak!