SKUTR, tedy Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, spolupracují už deset let. Oba narozeni v roce 1979. Společně začali pracovat při studiích na DAMU u profesora Josefa Krofty a profesora Miloslava Klímy. Za tu dobu režírovali všechny možné žánry – činohru, pohybové divadlo, operu, balet, kabaret, nový cirkus. Baví je zkoumat možnosti a hranice různých divadelních forem a následně je propojovat. Tvrdí, že chtějí dělat divadlo pro lidi, kteří do divadla běžně nechodí.
❖ Když se zpětně ohlédnete, co pro vás dnes znamená vaše první hra Nickname?
Martin: Když se podívám na to představení jako takové, tak dnes už je jeho téma, chatová komunikace, dávno překonané a zastaralé. Co ale na tom představení bylo daleko zásadnější, že my jsme si k sobě vybrali určitý tým lidí, se kterými pracujeme dodnes. Například Jakub Kopecký. S ním jsme udělali 80% naší produkce. Dále Adéla Laštovková Stodolová, Rosťa Novák,…
Lukáš: S inscenací Nickname jsme hodně cestovali po festivalech, i zahraničních, takže jsme si udělali spoustu kontaktů a viděli jsme, jak se dělá divadlo jinde.
❖ Chtěli jste se věnovat pouze autorským představením nebo jste měli už tenkrát ambice režírovat klasiku?
Lukáš: Na to se těžko odpovídá. My jsme byli na DAMU přijati profesorem Kroftou, který chtěl přijmout lidi totálně nezatížené divadlem. Takže my jsme se tam ocitli v podstatě náhodou. A po celou dobu studií jsme se spíš ptali, i společně s pedagogy, co to divadlo vlastně je a co může být. Nikdo nám neříkal, jak se má dělat divadlo, protože to nikdo nevěděl a mohli to s námi jen objevovat. Já třeba vůbec nedokážu rozlišovat ty kategorie – co je alternativní a co už ne, co je opera a co hudební divadlo, co balet a co už pohybové divadlo, fyzické divadlo… Ale jelikož jsme studovali na Katedře alternativního a loutkového divadla, naučili jsme se pracovat s materiálem a vycházet z něj. V opeře to jsou operní zpěváci, kteří umí především… teda většinou…
Martin: …většinou jen…
Lukáš: …dobře zpívat, v baletu tanečníci zase umí dobře tancovat… a v tomhle ohledu děláme pořád to samé – pracujeme s materiálem. Je pravda, že nás s Martinem baví objevovat a zkoušet nové formy divadla.
Martin: Ale zpočátku jsme neuvažovali, že bychom dělali muzikál. Nebo hru pro Národní. Zvlášť, když oblíbená poznámka profesora Krofty zněla: „Děláš to jak na Národním“…
Lukáš: …což teda nebyla pochvala…
Martin: …když v tom člověk vyrůstá, tak opravdu není jeho ambicí jít do Národního. Na druhou stranu s tím, jak člověk získává zkušenosti, má přirozeně chuť zkoušet nové, větší, věci.
❖ Jak obtížné je režírování baletu, propojení symfonického orchestru a tanečního souboru?
Martin & Lukáš: Šílené! Strašné!
Martin: Naštěstí dnešní doba je taková, že lze dopředu udělat nahrávku a není třeba dělat korepetice u klavíru. Ale závěrečná synchronicita je náročná, neboť je na ni asi deset dní a oproti nahrávce může být barva zvuku úplně jiná, nebo je špatné tempo, které se nedá utancovat a vše se ještě na poslední chvíli mění. Ale i když je to všechno šílené, protože orchestr má odbory a bude zkoušet jen něco a jen někdy a člověk musí dělat kompromisy, je kombinace těchto dvou věcí – orchestru a souboru – krásná a výjimečná.
Lukáš: Já bych tu synchronicitu popsal tak, že když přijdete na závěrečné zkoušky a už je tam orchestr, technika, létací stroje, na které se přivazují sólisti, kterým se nesmí nic stát, tak si sednete za ten režijní pult v hledišti a tváříte se, že to všechno řídíte. Ale ve skutečnosti neřídíte už vůbec nic a jenom doufáte, že to dobře dopadne.
Martin: U velkých souborů je občas problém, že chybí nadšení pro daný projekt. Někteří lidé pak do divadla chodí jako do zaměstnání. Ne, že by pak nepodali skvělý výkon, ale chybí ambice posouvat děj dál a jít i přes pracovní dobu. Prostě když padla, tak padla a o to je to šílenější.
Lukáš: V Národním divadle při realizaci nových projektů je především nezajímá ani tak ta myšlenka, ale to, jestli se scéna bude dát za dvě hodiny postavit, za hodinu nasvítit a za hodinu zbourat. Teprve pak můžete všem vykládat, o čem by hra měla být. Provoz Národního divadla je postaven na logistice, střídání souborů. Žádný není ochotný přenechat svůj čas jinému, kvůli tomu, že je náročnější na přípravu. S tím se musí člověk smířit a necítit se uražen.
❖ Nazkoušeli jste toho opravdu hodně. Je něco, co jste ještě nedělali?
Martin: V rámci jeviště jsme si asi prošli vším.
Lukáš: Ono o ty žánry ani nejde, protože s každou inscenací stojíme zase na začátku. A všechny zkušenosti a pravidla, co si myslíme, že už víme, vlastně nefungují. Třeba teď zkoušíme v Hradci Králové Evžena Oněgina bez scénáře a vše teprve bude vznikat ve spolupráci s herci. Text budu psát po nocích, což je pro nás nová výzva.
❖ Zkoušení bez scénáře mi připomíná styl Davida Drábka. Je pro vás Drábkova praxe inspirací?
Lukáš: David je dramatik, on zvládne text napsat za tři noci. Pro nás je to větší stres. Ale jsme zvyklí od počátku dělat divadlo autorsky, ve spolupráci se všemi zainteresovanými. Já mám rád, když herci jsou ochotní do inscenace dát i kus sebe a čerpáme z jejich schopností a nápadů. Kdybych měl přijít na zkoušku, vše dopředu vědět a mělo by vše být podle mé představy, to by byla nuda.
Martin: K Davidovi je ještě třeba říct, že on si hradecký soubor vychoval tak, že herci sami nabízejí situace, texty, dokážou improvizovat. Bez toho bychom si nikdy nemohli dovolit přijet bez scénáře.
Lukáš: Je nutno uznat, že soubor v Hradci Králové je výjimečný.
Martin: Takových souborů je po republice málo. Srovnatelný je snad jen soubor Dejvického divadla. Jejich schopnost komunikovat mezi sebou a spolupracovat spolu je opravdu výjimečná. S nimi se těšíme na každou další zkoušku a na to, co nakonec vznikne.
❖ Přejděme k opeře, neboť vás od příští sezóny čeká umělecké šéfování operního souboru v Jihočeském divadle. Nemáte strach, že vás to až moc připoutá k tomuto žánru?
Martin: Nemáme. Ze dvou důvodů. Za prvé, jednou naší podmínkou bylo, abychom měli prostor i pro jiné věci. Ne že bychom se souboru nechtěli věnovat, ale režírovat budeme dvě věci do sezóny. Navíc jsme vzali šéfování opery, které si pro sebe nazýváme hudební divadlo. Což je daleko širší žánr, než jen opera a je to prostor, který, s veškerým respektem, chceme prozkoumat.
Lukáš: Navíc, a to se málo ví, opera původně vznikla jako pokus o reinkarnaci antického dramatu. Nešlo tedy primárně o zpěv, ale o dobovou představu antického dramatu, kdy se text pro zdůraznění recitoval hudebně. Což jsou kořeny, ke kterým se chceme vracet. Ačkoli hudební kvalita je důležitá, jde především o divadlo.
❖ Láká vás seberealizace i mimo divadelní sféru? Martin se například kdysi v jednom rozhovoru zmínil, že by ho lákal film…
Lukáš: No já doufám, že nějak uzavřeme tu divadelní éru a začneme dělat něco pořádnýho. (smích) Sice zatím nevím co, ale doufám, že přede mnou ještě něco je. Mojí ambicí nikdy nebylo dělat divadlo, dostal jsem se k tomu v podstatě náhodou, takže to pro mě není něco, co bych musel za každou cenu dělat celý život.
Martin: Zkrátka bychom se nezbláznili, kdybychom už divadlo nedělali…
❖ A než tedy opustíte sféru divadla, máte ještě nějaký režisérský sen, který byste si rádi splnili?
Martin: … (chvíle ticha) Jak to říct…
Lukáš: …dva lidi bez ambicí.
