JAF 34 je trochu záhadný, podivně vesmírný, ne zase tak stručný, jak se o něm říká, a skutečně jediný svého druhu. Je to umělec, který čerpá jak z futurismu, tak ze současného grafického designu. Tyhle dva základní směry pak následně převádí do současného poznání 21. století.
Jak ses vůbec dostal k umění?
Kdysi dávno, v daleké galaxii… no, vlastně v mém obýváku. Člověk si nemůže říct jednoho dne „Budu umělec“, to je celoživotní proces a nalezení sebe sama. Teď zním trochu jako ty dnešní motivační řečníci typu Marcus Revolta, ale vážně. Umění nejde hledat, umění si vás najde samo.
Jak bys popsal svůj umělecký styl?
Můj styl je něco jako mix futurismu, geometrie a mírného chaosu. Kdyby Salvador Dalí a Elon Musk měli dítě, které by se rozhodlo stát umělcem, asi by to bylo něco podobného jako já. Míchám černou barvu, která je černější než vaše nejčernější deprese, se zrcadlovými prvky, které by oslnily i disco kouli.
Co znamená zkratka JAF 34?
JAF 34 je tajemná zkratka. Možná to znamená „Just Another Futurist“ nebo „Jiskření Astrálních Fontán“, ale pravda je, že si to můžete interpretovat, jak chcete. Dává to prostor vaší fantazii, což je vlastně celý smysl i samotného umění.
Jak probíhala tvoje cesta k prvnímu zveřejnění tvých prací (první výstava)?
Bylo to drama. Nasednul jsem na tramvaj, konkétně číslo 7 a ta měla zpoždění, takže jsem nakonec přijel pozdě, nicméně díky tomu, že nikdo neví, jak vypadám, tak si toho nikdo nevšimnul. S výsledkem jsem ale nakonec byl opravdu spokojený. Přišlo spoustu lidí a dostal jsem extrémně důležitou pozitivní zpětnou vazbu hned takhle v začátku, která mě utvrdila v tom, že to, co dělám, dává smysl nejen mně, ale i ostatním.
Máš během tvůrčího procesu nějaké specifické rituály?
Každý den začínám mentální levitací. Pomáhá to rozšiřovat si obzory a přemýšlet nad věcmi jinak. Je dobré se ale po pár hodinách vrátit nohama na zem.
Kde čerpáš inspiraci?
Inspiraci čerpám z všemožných míst – z kvantové fyziky, z filmů o vesmíru a někdy i z toho, co si sousedé pustí v televizi, když nemohu usnout. Občas mi inspirace přijde i ve snu, ale většinou to bývá nějaký nesmysl, jako létající toast.
Jakým výzvám čelíš při tvorbě nových děl, a jak se s nimi vyrovnáváš?
Výzvy jsou součástí každého tvůrčího procesu. Největší výzvou je často začít, nesklouznout do klišé. Někdy mi přijde, že mám hlavu plnou nápadů, ale žádný se mi nezdá dost dobrý. Vždycky se snažím najít něco nového a originálního. Když mě nic nenapadá, jdu opět mentálně levitovat. To většinou pomůže.
Na čem zrovna teď pracuješ?
Právě teď pracuji na volném pokračování projektu „Empty“. Chci tam přidat více prázdnoty. Přemýšlím, že bych použil ještě černější černou barvu, která je tak černá, že byste si mohli myslet, že je to díra do jiné dimenze. A možná přidám i nějaké hologramy, protože kdo by nechtěl hologramy?
Je někdo, s kým bys rád v budoucnu spolupracoval? A pokud ano, proč?
Rád bych spolupracoval s počítačem HAL 9000 z „2001: Vesmírná Odysea“. Představte si to – kombinace mého futuristického umění a jeho chladné, analytické logiky by mohla přinést něco opravdu jedinečného. HAL by mohl analyzovat každý tah štětcem a říct: „Promiň, JAF, ale tohle není nejlepší kompozice.“ Mohl by mi pomoci eliminovat všechny chyby a zlepšit mé umělecké procesy.
Navíc, když bych potřeboval pauzu, mohl bych HALovi jednoduše říct: „HAL, převzal bys malování na chvíli?“ A on by odpověděl: „Jsem pro to naprogramován, JAF.“ Kdo by nechtěl takového parťáka, který nikdy nepotřebuje kafe a je neustále připravený tvořit? Stačí jen doufat, že mi nezačne plánovat odstranění z ateliéru, když mu jednou nevyjde nálada.
Ovlivňují tě nějak jiní umělci?
Ano, určitě. Inspirují mě umělci jako Bogdan Bogdanović a Vladislav Mirvald. Od Bogdana jsem se naučil jak být esteticky brutální, a od Vladislava jak být striktní a umírněný ve výrazu. Snažím se tyto dva přístupy kombinovat, ale upřímně? Nechci se inspirovat nikým a vyšlapat si tu cestu sám. Je jasný, že se vždy nějaký časový úsek někomu přiblížím a někdo může výraz srovnávat, ale třeba tyto dva pány jsme napsal jenom proto, abych odpověděl.
Máš oblíbenou galerii, kde jsi třeba už vystavoval a rád by ses tam vrátil?
Miluji galerii NoD v Praze. Mají tam skvělé světlo, které mi pomáhá vypadat méně unaveně, když se snažím vysvětlit, co vlastně dělám. A jejich káva je také výborná.
Jak vypadá tvůj typický tvůrčí proces?
Můj tvůrčí proces je jako řízený chaos. Začínám tím, že si zapíšu všechny nápady, které mě napadnou a pak je hodím do koše a jdu domů. Druhý den se vrátím a následuje fáze experimentování, kde se pokouším štětcem udělat něco, co ještě nikdo neviděl. A nakonec se vše spojí v dílo, které je snadno rozpoznatelné jako moje. Když někdo kouká na moje obrazy asi mu musí být zcela jasné, že jedu hodně na vlně generativního umění, tedy pracuji hodně s počítačem.
Je někdo, s kým bys rád v budoucnu spolupracoval?
Rád bych spolupracoval s umělci, kteří se zabývají transhumanismem a post-lidskými koncepty. Určitě někdo, kdo má intermediální přesah, takže například Federico Diaz nebo Lukáš „oxoo“ Dřevjaný.
Máš v rámci své kariéry nějaký nezapomenutelný zážitek?
Nezapomenutelným zážitkem byla má první větší výstava, kde jsem měl možnost prezentovat své dílo před širším publikem. Bylo to něco jako první polibek – plné nervozity, očekávání a nakonec i radosti. Ten pocit, když vidíte, že vaše práce rezonuje s ostatními, je nezapomenutelný. A že rezonoval. Spojil jsem ho totiž ve Vnitrobloku se svým rockovým koncertem, takže basy hrály a vnitřnosti vrněly.
Jak se vyrovnáváš se stresem a tlakem, který přichází spolu s uměleckou tvorbou?
Kdybych byl normální člověk, tak napíšu: se stresem a tlakem se vyrovnávám tím, že si dávám pauzy a najdu si čas na věci, které mě baví mimo umění. Rád chodím do přírody, poslouchám hudbu nebo si jen tak sednu a přemýšlím. Meditace a relaxace jsou také skvělými nástroji, které mi pomáhají udržet rovnováhu. Ale to já nejsem. Stres ani tlak necítím.
Co děláš, když se zrovna nevěnuješ umění?
Pracuju na něčem jiném. Dost často právě moji hudební produkci. Umění není stres, nýbrž právě relax, který mě naplňuje.
Co tě, v rámci kultury, naposledy nejvíce zaujalo?
Vladimír 518. Ten člověk umí všechno a to mě pěkně sere a zároveň motivuje, protože jsem také intermediální člověk.
A plány do budoucna?
Plánuji pokračovat v prozkoumávání interakce mezi technologií a uměním, s důrazem na vytváření imerzivních zážitků, které propojují fyzický a digitální svět. Chci také navázat spolupráci s vědci a inženýry na vývoji nových forem umělecké exprese.
Zároveň bych tebe a i tvoje čtenáře rád pozval na dvě vesmírný vernisáže, které se budou konat za pár dní.
Tento pátek 21. 6. v Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem. Výstava se jmenuje Planeta ID: Vzpomínka na Zemi.
A pak v úterý 2. 7. v Praze v galerii QR space, kde budu vystavovat spolu s Matějem Radostou.
Výstava v Roudnici začíná už tento pátek. Přečetla jsem si, že se jedná o „epické enviromentálně dis(u)topické sci-fi“. Co si pod tím můžeme představit?
Já tu výstavu osobně beru jako statement, kterého jsem si všimnul už v posledních letech. Čím dál víc umělců, mě nevyjímaje, se výrazem posouvá dál mimo naši planetu-realitu. Buď mimo planetu do kosmu, nebo naopak do mikrosvěta. Je to podle mě dané tím, co se v posledních letech čím dál víc akcentuje. Naše planeta se mění. Naše budoucnost se mění. My se měníme a umělci, kteří jsou na tyhle věci od přírody více senzitivní, tuhle tenzi reflektují.
Co pro tebe znamená pojem „enviromentální úzkost“, které se výstava také věnuje?
To je jenom mediální pojem, který je sexy, tak ho lidé používají. Už ani nevím, kdo to řekl jako první. Ve výsledku to chce jenom říct „Hele je tu problém, pojďme to řešit.“ Bohužel se z tohoto sousloví a vlastně celého tématu stal v posledních letech jenom třídní boj konzervativců vs progresivistů. Jedni nadávají na druhý a hází si klacky pod nohy. Reálný problém nikdo neřeší, dokud někde nevyvstane skutečný průser.
Proč sis vybral zrovna roudnickou galerii, máš k místu specifický vztah?
Byli jsme v kontaktu s ředitelkou Petrou Mazáčovou a byl jsem osloven s tím, že moje tvorba a přemýšlení nad obrazy je perfektně v lince, kterou Petra pro výstavu připravuje. Jsem za to skutečně rád, vzhledem k účasti velkých jmen předpokládám, že to bude skutečně velká a povedená akce. Kryštof Kintera, Josef Bolf, Daniel Vlček… tam chcete být. Teď už je jenom otázka, vzhledem k tématu, zda na tu výstavu dojedu autem, nebo vlakem.
A co se týče výstavy v QR space v Praze, na co se můžeme těšit tady?
Tohle je malá krátká pop-up výstava na 14 dní, kde budu prostor sdílet s jedním studentem AVU Matějem Radostou. Vystavím zde jednu menší kruhovou sérii, která zkoumá mikrosvět částic a jejich teoretických vlastností.
Pracovali jste s Matějem na výstavě společně? Případně jak funguje propojení tvých a jeho děl?
Každý jedeme svou linku. Já se koukám hodně do budoucna, on se naopak inspiruje minulostí. Myslím, že to bude pěkný kontrast, který ale vizuálně spolu bude perfektně hrát dohromady.
Budou na výstavách i komentované prohlídky?
Komentovky nikdy nedělám. Nikdo by mi přes zrcadlovou masku stejně nerozuměl.
Zcela poslední otázka: proč ta maska?
Maska? Je to něco jako vizualizace konceptu mé tvorby a to je zrcadlení světa a společnosti kolem mě. Nic složitého v tom není potřeba hledat. Prostě zrcadlo.
