Eva Toulová je česká režisérka, herečka, spisovatelka, scenáristka, výtvarnice a ilustrátorka, režisérka celovečerních filmů Šťastná, Camino na kolečkách, Jak se moří revizoři, Casting na lásku a Černobyl na kolečkách. Za pár dní přijde do kin její nejnovější počin, film Láska na zakázku. 

Dobrý den, Evo, naposledy jsme se viděly v roce 2020, to už je pěkná řádka let. Co se u vás za tu dobu změnilo? 

Spousta věcí. V první řadě jsem se stihla vdát, takže je ze mě už paní (úsměv). Z pracovních projektů jsem ještě před začátkem války na Ukrajině musela podniknout cestu do Černobylu, kde jsme natáčeli pokračování Camina na kolečkách – Černobyl na kolečkách. Natočila a tentokrát si i zahrála v hraném filmu Superžena a napsala knihu Zpověď kudrnaté režisérky. Od 6. června chystám do kin můj další hraný film Láska na zakázku a aktuálně jsme začali točit ještě film Krtkův Svět s Davidem Novotným a Bárou Seidlovou v hlavní roli.

Jako žena se nemohu nezeptat – jaké jste měla svatební šaty? A byla svatba klasická, jak ji všichni známe, nebo jste se rozhodli pro něco neobvyklého? 

Volili jsme netradiční svatbu, ale zároveň musím podotknout, že pro mě nejkrásnější. Rozhodli jsme se vzít se snoubencem v zahraničí na Mauriciu na pláži – jen my dva. Dopoledne jsme ještě plavali v oceánu a po obědě jsme měli krátký a upřímný obřad, který byl díky svatební agentuře v češtině. Za svědky nám byly místní servírky – za mě naprostá euforie. Jediné, na čem jsem trvala, byly pořádné svatební šaty. Velké, bílé, zdobené kamínky a ornamenty. Zabraly asi polovinu kufru, ale nelituju.

Ukrajina. Jestli jsem správně pochopila, v rámci filmu jste ji navštívila. Jaký máte z návštěvy pocit? 

Přiznám se, že dost bolestný. Ukrajinu jsme navštívili během natáčení Černobylu na kolečkách, kde jsme kromě Černobylu natáčeli i v Kyjevě a v Karpatech. Cestou jsme navázali mnoho přátelství a poznali spoustu skvělých lidí. V době, kdy se dokument stříhal, začínala na Ukrajině válka a probírat se natočenými záběry šťastného života v Kyjevě a současně sledovat zprávy o tom, že to, na co koukáte, už neexistuje, bylo děsivé. Stejně tak sledovat na sociálních sítích, jak do té doby úplně normálně žijící přátelé schovávají své děti do sklepů a nevědí, co bude s jejich budoucností dál. 

V současnou chvíli jste dokončila film Láska na zakázku, jaký máte z filmu pocit? 

Lehce vyčerpaný – opět na něm byla spousta práce a v projektu necháte část života, ale s každým filmem to jde vždycky o fous snadněji. Snažili jsme se v této těžké době natočit lehkou komedii, ve které by se divák zasmál, a ke které by se rád vracel. 

Jak obvykle nabýváte jistoty, že je film připravený a jdete s ním na veřejnost s přesvědčením, že se jedná o odlehčenou komedii a lidé se k ní budou vracet? 

Tyhle věci odtušíte spíše až ze střihu a postprodukce. Mnohokrát vám něco přijde na place neskutečně vtipné, ale jak se na to podíváte s odstupem během střihu, zas tak vtipné to být nemusí. Woody Allen to krásně popsal ve své knize, ve které zmínil scénu, kdy v obřích potápěčských ploutvích naběhne na plac, všichni se za břicho popadají a on pronese – jestli se diváci tomuhle nezasmějí, tak už ničemu. A nesmáli. 

Mohla byste alespoň naznačit, na co se mohou diváci v kině ve filmu Láska na zakázku těšit? 

Určitě. Jde o romantickou komedii, ve které hlavní hrdinové nastupují do práce snů a jejich život konečně nabírá ten správný směr. Brzy ale zjišťují, že to zas taková procházka růžovým sadem, jak si představovali, není. Hlavní hrdinka sice získává, jako jediná žena, práci v nejlepší reklamní agentuře v zemi, to ale ještě netuší, že bude pod vedením sexistického šéfa (Václav Vydra). Vítek (Martin Kraus) se zase po letech konečně odhodlal otevřít si vlastní hypnoterapeutickou ordinaci, naráží ale na nepochopení okolí, které nemá ani ponětí, co od hypnoterapie čekat. Všechno se otáčí ve chvíli, kdy hrdinka dostává zakázku na reklamu, která má jediný cíl – aby se dotyčný do klientky zamiloval – takže jde doslova o Lásku na zakázku. 

Jak vás vůbec napadlo Lásku na zakázku natočil? Inspiroval vás někdo z vašeho okolí, nebo do příběhu vkládáte i svoje osobní zkušenosti? 

Jedna z hlavních linek hypnoterapeuta, kterou ve filmu ztvárňuje Martin Kraus, vychází čistě z reálných historek, které se ve skutečnosti staly. Odborný poradce filmu a můj kamarád hypnoterapeut Šimon Pečenka bojuje celé roky s předsudky a neznalostí toho, co vůbec hypnoterapie znamená a co od ní očekávat. Na základě jeho historek z praxe jsme vystavěli celou postavu a tímto filmem se tak trochu snažíme zábavnou formou poodhalit, co od tohoto léčebného procesu ve skutečnosti očekávat. 

Vím, že jste mimo jiné i herečka: jak rozlišujete přístup k režii filmu a k samotnému herectví? A je něco, co považujete za obzvláště důležité jak před kamerou, tak i za kamerou? 

Jsou to dvě naprosto rozdílné věci. Jako režisér dáváte do pohybu celý příběh, kdežto jako herečka jste jen jednou malou loutkou v celém filmovém divadle a žijete jen mikroživotem své postavy. Každopádně v režii se cítím mnohem pevnější v kramflecích. Od mala jsem všem ráda říkala, co mají dělat a dodneška jsem vzteklá, když se tak neděje.

Vaše filmy jsou většinou romantické komedie o ženách, je to záměr, nebo byste ráda zkusila i zcela jiný žánr (drama, psychologický thriller a podobně?) 

Moc ráda bych si zkusila co nejvíce žánrů. Bohužel jde často o to, že točíte žánry, na které se do kina chodí nejvíce – a kinům romantické komedie vévodí. Aktuálně ale natáčím s Davidem Novotným a Bárou Seidlovou drama podle skutečné události s názvem Krtkův Svět, takže změnu žánru zažívám.

A co byste řekla na seriál? Kdybyste si jej mohla vymyslet sama, vybrat herce a prezentovat ho třeba na Netflixu, kde je přece jen konkurence obrovská? 

To by byla samozřejmě krásná výzva, do které bych šla všemi deseti. Pokud by šlo ovšem o seriál, který bychom si mohli skutečně vytvořit sami a nepřerostl by ve fabrikální natáčení pod televizí s třiceti obrazy za den „na první dobrou“. Ale nezávislý nebo externí seriál je v tuzemském prostředí spíše výjimkou, protože jde ještě o vyšší rozpočty než u filmu.

Když točíte, jak moc zasahujeme do hereckých výkonů herců? Je všechno v přátelském duchu, nebo se objeví i ostřejší výměna názorů?

To je dost individuální. Každý herec je absolutně jiný. Označila bych se za typ pohodovějšího režiséra a určitě se snažím vést konverzace v přátelském duchu. Na place si všichni většinou tykáme. Ale čas od času nastanou chvíle nebo se vám stane, že točíte s výbušným cholerikem nebo někdy prostě někdo nemá den. Cíleně ale hádavý nebo přísně direktivní styl režie nemám.

Stalo se vám někdy, že vám někdo uprostřed natáčení odešel z placu a už se nevrátil? 

Kdepak. Takové věci se nedějí, a myslím, že vzhledem k podepsaným smlouvám ani stát nikomu nemohou. Ale jednou nám odešel jeden ze svou maskérů. Byl s námi na place první den a jedna starší herečka, která za ním přišla na make-up, se prý chovala tak arogantně, že řekl, že to nemá zapotřebí a odešel. Osobně jsem u celé situace nebyla, ale maskéry jsme měli naštěstí dva, tak se situace zvládla ustát.

Jak dlouho se Láska na zakázku natáčela?

Zhruba rok. Měli jsme mezi jednotlivými natáčecími dny poměrně dost pauz kvůli obtížnějšímu sesynchronizování hereckých termínů, ale nakonec jsme to přece jen dali dohromady.

Jak probíhaly castiny na obsazení do tohoto filmu? 

Přiznám se, že čím déle točím, tím je pro mě důležitější pohoda na place. A protože jsem měla u výběru herců volnou ruku, dost často jsem volila spíš ty, se kterými se mi v minulosti dobře spolupracovalo: například s Igorem Barešem nebo Valerií Zawadskou. S Martinem Krausem jsme točili kdysi sice jen dvě kratší reklamy, ale taky jsem věděla, že je s ním skvělá spolupráce. Castingů bylo proto jen minimum na role, u kterých jsem opravdu nenašla žádnou variantu v rámci minulé spolupráce.

Kolik lidí se na casting odhadem přihlásí a jak vybíráte „ty pravé“?

Je pravda, že se hlásí herců mnoho, ale já si vždycky dělám předvýběr „favoritů“, max do dvou desítek lidí. Většinou jim produkce zadá předem nahrát alespoň na mobil nějakou část textu, abych věděla, jaký má herec hlas a projev a mohla předem vybrat adepty na kamerové zkoušky.

Co považujete za nejdůležitější při natáčení filmů?

Film je komplikovaný v tom, že jde o velmi komplexní druh umění, u kterého je bohužel nejdůležitější všechno. Každá profese totiž navazuje na další a jakmile podceníte jednu, může vám to znehodnotit celý film. Za mě je nejdůležitější udržet balanc mezi všemi odvětvími a neztratit přitom poselství filmu. 

Už jste filmů natočila několik, na který z nich máte nejlepší vzpomínky a na který jste vyloženě hrdá? 

To je těžká otázka. Na všechny své filmy mám krásné vzpomínky. Kdybych ale měla vybrat jediné, výjimečné bylo natáčení Camina na kolečkách – probíhalo měsíc ve Španělsku a unikátní bylo v tom, že jsme byli celý měsíc se štábem v pohybu. Ušli jsme 640 km pěšky a ty vzpomínky a zážitky jsou nedostižné. Hrdá jsem ale spíše na hrané filmy, protože rozhýbat a zrealizovat hraný projekt je velmi namáhavý běh na dlouhou trať. A jsem hrdá na každý z nich.

Máte nějaký rituál či zvyk, který vám pomáhá při práci na novém filmovém projektu?

Je-li to možné, tak den před prvním natáčecím dnem se snažím nemít žádnou jinou práci, abych se mohla soustředit na následný den. Dalším už bohužel zvykem bývá to, že málokdy první večer před placem usnu. Přemýšlím nad spoustou věcí a většinou nedokážu unavit mozek a přimět ho ke spánku, ať „počítám ovečky“, jak chci dlouho.

Jaký byl váš největší úspěch, nebo naopak nejtěžší výzva při práci ve filmovém procesu?

Já považuji za největší úspěch chvíli, kdy dokážu uvést film do kina. Vždycky je za tím nesmírné množství práce a energie. Když se ohlédnu v čase do doby, kdy jsme se bavili o námětu a pak, když vidím film v projekci, zažívám skutečnou euforii, co jsme „z ničeho“ zvládli vytvořit.

Máte během natáčení také někdy volno? 

Aktuálně pokud nenatáčím, tak připravujeme následné natáčecí dny nebo stříháme natočené. Do toho se snažím co nejvíce energie zapojovat do propagace blížící se premiéry Lásky na zakázku. Takže teď jsem zrovna v mezidobí, kdy volno nemám žádné. 

Narazila jsem na článek, který tvrdí, že si údajně na webech věnujících se hodnocení filmů zakládáte (vy, přátelé) „fake“ profily a zvyšujete tak hodnocení svých snímků. Mohla byste se k tomu vyjádřit?

Určitě. Nejedná se o klasický článek, ale blog, který napsal zjevně někdo z účastníků ambroziády bývalého kolegy (což je patrné ze zevrubné znalosti místních amatérských filmů). Samozřejmě se nezakládá na pravdě – aktuálně dokončuji jeden film, druhý natáčím a rozhodně nemám čas, energii ani ambice trávit desítky hodin vyplňováním falešných profilů, ale tím, že jde o blog, který si může napsat každý o čemkoli, proti tomu není moc co dělat, protože se neřídí žádnými novinářskými pravidly. 

Jaké tři filmy se vám v poslední době nejvíce líbily?

Líbila se mi Velryba od Aronofského, Aftersun, Babylon a dost pozitivně mě překvapila Barbie.

A kdybyste měla spolurežírovat film s jedním jediným režisérem, s kým by to bylo? 

Já spolurežii vnímám jako něco problematického. Tvůrci si musí sednout, shodnout a mít společnou vizi a to je vždycky dost ošemetné. Pokud bych vybírala podle tvorby, tak například s Paolo Sorrentinem, to by mohl být zážitek!