Pražská galerie umění (známa také jako GOAP) se pyšní třemi výjimečnými expozicemi. Kombinace je trochu neotřelá – excentrický surrealista, mistr secese a nekorunovaný král pop-artu. Salvador Dalí, Alfons Mucha a Andy Warhol mají ale jeden společný rys – ve chvíli, kdy dojde ke zmínce o surrealismu, secesi nebo pop-artu, jejich jména se řadí mezi první, která se vám ve spojitosti s daným uměleckým směrem vybaví.
Prostory GOAPu nejsou veliké, pokud se rozhodnete navštívit jen jednu expozici a nejste zvyklí zkoumat jeden obraz či plakát několik desítek minut. Osobně už jsem konkrétně Warholovu expozici navštívila několikrát, jednou i o 120 minut dlouhé pauze mezi dvěma přednáškami. Ono se totiž stačí na chvíli posadit a rozhlížet se po litografiích okolo – pak máte pocit, že vám v danou chvíli patří to nejlepší z umělcova světa.
To však neznamená, že by jednotlivé výstavy neměly co nabídnout – právě naopak.
V prvním patře na vás hned v úvodu bude zírat sám umělec z jedné z jeho nejslavnějších fotografií na honosné židli.
Expozice je rozdělena do několika místností. Tou nejpůsobivější je prostor věnovaný ilustracím k Danteho Božské komedii. Dalí se často inspiroval (dnes už bychom řekli klasickou) literaturou a tohle je jeden z jeho nejslavnějších počinů. V rámech najdete výjevy z Pekla, Očistce i Ráje, zobrazeny typickým umělcovým rukopisem.
Osobně vnímám Dalího díla jako nevyzpytatelná. Jako malby, ke kterým potřebuji značnou dávku fantazie, abych jim dokázala přiradit charakteristiku. Jenže pak shlédnu dolů na popisek díla a napadne mě „No samozřejmě. Vždyť to je nepopiratelně kůň/utrpení/mýdlo/Ježíš/cokoliv jiného, co na ceduli stojí…“.
Dalí si s návštěvníkem hraje. Předvádí mu svůj vlastní svět, kde mají nezastupitelnou roli sny a iluze, ať už jsou na jakémkoliv stupni zvrhlosti či nepřijatelnosti – a pomalu ho přesvědčuje o jeho správnosti.
Kromě Božské komedie tu najdete i působivý portrét Gaiy/Abrahama Lincolna či samotné rty Mae Westové. Bez posezení v jejich středu z výstavy neodcházejte. A samozřejmě nechybí obraz s tekoucími hodinami a dlouhonohými slony.
Ve druhém patře na návštěvníky čeká Alfons Mucha. Malíř původem z Ivančic, malé vesnice nedaleko Brna, dal světu hodně – mimo jiné se snažil o prosazení slovanství. Na svůj původ byl náležitě hrdý a přestože po spolupráci se Sarah Bernhardtovou (výsledkem je například slavná La Plume či můj osobní favorit, ikonická a děsivá Médea) neměl o nabídky z různých koutů Evropy nouzi, právě Čechy o jeho designérskou práci rozhodně ochuzeny nebyly, jak ostatně dokazuje i samotná expozice. K vidění jsou zde známky či plakáty k Sokolskému sletu.
Koncepce výstavy ukazuje Muchovu práci nejen jako umělecká díla sama o sobě, ale také jako soubor zakázek, ať už na plakátech či obálkách časopisů. Právě tak se totiž Alfons Mucha proslavil – jako komerční umělec.
Max Švabinský o Muchovi řekl, že „Nikdy nepřestal být básníkem ženy.“ Měl pravdu. Ženy jsou častým motivem a umělec je zobrazuje jako sebevědomá, avšak jemná a zranitelná stvoření. Často se společně se ženami na obrazech vyskytují květiny – například v sérii Roční období.
Třetí patro má za úkol seznámit s tvorbou Andyho Warhola a jeho přerodem ze synáčka chudých československých emigrantů v milovanou ikonu populárního umění – tedy pop–artu. Málokdo by si spojil rusínskou vesničku Miková (území dnešního východního Slovenska) s rodištěm někoho, kdo jednou bude ztělesňovat onen americký sen.
Warhol se netajil povrchností a láskou k penězům. Jeho newyorský byt doslova přetékal věcmi, které by kdekdo nazval neužitečným kýčem – komiksy, starožitnými židlemi, porcelánovými soškami. Warholovi to bylo jedno. Ke všem předmětům měl vztah, všechny byly jeho a hlavně tvrdil, že krása se ukrývá naprosto ve všem. A podle toho také pracoval.
Zobrazoval obyčejné předměty, které lidé užívají každý den, ať už se topí v dolarech, či žijí od výplaty k výplatě. A všichni jeho polévkové konzervy a banány milovali. Obrazy se staly skutečně populárními – odtud název pop-art.
Výstava v první části přibližuje jak Andyho nejvýznamější sítotiskovou éru – portréty Marylin, diktátorů, jako je Lenin a Mao-Ce Tung či kolorovanou sérii Black and White Flowers. Neopomíjí ale ani Warholovu lásku k filmu. Slavná Factory byla mimo jiné dějištěm natáčení bizarních snímků, které veřejnost zpravidla přijímala rozporuplně.
Nechybí ani symboly jeho vztahu k hudbě – sítotisky Micka Jaggera i obal alba Rolling Stones Sticky Fingers. Poslední část je věnovaná Warholovu původu a rodině. Konkrétně s matkou měl Warhol výjimečný vztah. Matka Julia byla jeho hlavním motivátorem k tvorbě a později s ním i žila v jeho excentrickém newyorském bytě.
Ať už upřednostňujete kterýkoliv z uměleckých stylů, který GOAP nabízí, zajděte se sem podívat… ať už kvůli pracím výše popsaných mistrů či atmosféře, díky které se vám nebude chtít odejít.
