Studio 54 je patrně nejproslulejším nočním klubem všech dob. Během krátkých tří let svého fungování sloužilo jako kulturní centrum pro New York i celý svět, sídlo výbušné kreativní energie a nezřízené zhýralosti. Mezi jeho návštěvníky patřili slavní malíři, zpěváci, modelky i současný americký prezident. Vaz mu nakonec zlomily daňové podvody.
Otevírací noc Studia 54 26. dubna 1977 přilákala tisíce lidí a způsobila masivní dopravní zácpu. Frank Sinatra zůstal uvězněný ve své limuzíně a do klubu se ten den vůbec nedostal, podobný osud čekal i na Warrena Beattyho či Kate Jackson. Davy tisíců lidí se však brzy začaly v budově Studia 54 příliš tísnit, takže se party přesunula přímo na ulici. Jistý doktor rozbalil obrovskou láhev Quaaludů a začal pilulky náhodně rozdávat. V drogovém opojení se záhy strhla divoká orgie mezi lidmi, kteří se nikdy předtím neviděli, před zraky každého, kdo se zrovna náhodou ocitl v dohledu.
A to byl jen začátek. Během narozeninové oslavy Biancy Jagger prováděl zcela nahý pár po pódiu běloskvoucího hřebce, na němž se vozila oslavenkyně, při příležitosti návštěvy Dolly Parton se celý klub proměnil v malou farmu, plný sena a slámy, s osli a mulami procházejícími se mezi hosty. Na balkoně kdákaly slepice a kukuřice se jedla z obrovských sudů na víno. Když vyšla Pomáda, vlastníci Studia 54 zreprodukovali jeho retro atmosféru do posledního puntíku včetně kovových středoškolských skříněk lemujících vstupní chodbu budovy a šesti veteránů zapůjčených z muzea, zaparkovaných v hlavním sále. Návštěvníkům klubu se podařilo jednomu z nich zapálit sedačky. Kulisy pro podobné speciální události často stály i desetitisíce dolarů a byly honosnější a propracovanější než v divadlech na Broadwayi.
Dostat se do klubu však nebylo vůbec snadné. Před vstupem vysedával Steve Rubell, jeden z vlastníků Studia (druhým byl Ian Schrager) a rozhodoval, kdo smí dovnitř a kdo ne. Jeho úsudek byl rychlý a krutý: „Je to jako dělat salát nebo vybírat herce pro hru,“ říkával. Nejdůležitější bylo zajistit správné složení návštěvníků – větší šanci měly celebrity, schopní tanečníci a jiní umělci a lidé v obzvláště extravagantním oblečení. Dvě dívky, které Rubell odmítl, se později ten samý večer vrátily nahé na bílém hřebci, nepochybně inspirované zmíněnou narozeninovou oslavou Biancy Jagger, avšak vstup byl umožněn jen koni.
„Klíčem k úspěchu Studia 54 byla diktatura u dveří a demokracie na parketu,“ nechal se jednou slyšet Andy Warhol. Slavný hit Le Freak skupiny Chic vznikl pár hodin poté, co byli Nile Rodgers a Bernard Edwards vyhozeni od dveří klubu jako výsledek jejich frustrace – po několika hodinách stání na mrazu odešli zpátky do nedalekého bytu, hráli na své nástroje a křičeli do mikrofonu urážky vůči Studiu 54 a jeho manažerům. Po nějaké době se uklidnili a uvědomili si, že se jim melodie objevená během tohoto třeštění líbí.
Tyranie u vstupu však měla i své stinné stránky. Na vyhazovače i Rubella samotného létaly lahve a cihly, někdy dokonce i kulky. Lidé se snažili do Studia 54 dostat tak zoufale, až v plném horolezeckém vybavení lezli přes plot vybavený ostnatým drátem. Několik z nich se zranilo pádem, jistý muž ve fraku byl navíc nalezen mrtev v odvzdušňovacím systému, ve kterém se patrně zasekl.
Na šťastlivce, kteří se za Rubellův soud dostali, však čekal zcela mimořádný zážitek. Sex a drogy byly jedním z hlavních lákadel klubu, dalším byly celebrity, které patřily mezi časté návštěvníky. Kromě výše zmiňovaného Andyho Warhola či Donalda Trumpa (v té době ještě poměrně neznámého), zde mohl člověk potkat Eltona Johna, Micka Jaggera, Lizu Minnelli, Elizabeth Taylor, Al Pacina, Davida Bowieho, Margaux Hemingway, Sylvestera Stallona a množství dalších.
Taneční parket, balkony nad ním a zbytek hlavních prostor klubu však nebyly nejvíce vzrušujícími částmi Studia. Pro důležité hosty vyhledávající stále větší a větší zhýralosti byly ve sklepě, kde se skladovaly rekvizity a kulisy, připraveny kabinky a pohovky s jediným účelem – čtenářova fantazie si jej jistě sama doplní. Se stejným záměrem vznikl i pokoj v patře, jehož stěny byly potaženy gumou, aby jej vůbec bylo možné uklidit. Kolem těchto zón procházela diskrétní ochranka a vyháněla běžné návštěvníky, kteří v nich neměli co dělat. Šeptalo se, že existovaly ještě další, tajné síně nad gumovým pokojem, jen pro tu nejuzavřenější společnost, kde nic nebylo zapovězeno a vše bylo dostupné.
Sláva Studia 54 však netrvala příliš dlouho. Rubell se už v prosinci roku 1978 v novinách nechal slyšet, že klub vydělává sedm milionů dolarů ročně (přičemž na daních odvedl jen něco pod deset tisíc) a že „jen mafie vydělává víc“, což pochopitelně zaujalo daňový úřad. Jeho agenti podnikli zátah a našli obrovské množství peněz ukryté v pytlích ve stropě. Rubell a Schrager byli zatčeni a odsouzeni na tři roky do vězení.
Klub fungoval ještě nějakou dobu po tomto incidentu, ale už bylo poměrně jasné, že jeho čas se chýlí ke konci. V únoru 1980 se pořádala poslední party, nazvaná Konec moderní Gomory. Diana Ross osobně zpívala oběma majitelům na rozloučenou, zúčastnily se dva tisíce nejvěrnějších stoupenců Studia 54. Rubell pronesl emotivní poslední řeč před plačícím davem.
Po Rubellově a Schragerově nástupu do vězení, v jehož důsledku budovu klubu prodali, proběhly pokusy jeho fungování obnovit, avšak nebyly zvlášť úspěšně. V dnešní době na jeho místě funguje divadlo a restaurace.
